Kopanec devadesátek do ksichtu současnosti s Hammerhead

Noise, hluk, rámus, rachot, randál, brajgl, virvál, hlomoz, kravál a na konci Amphetamine Reptile, pokud se nepletu. Invaze ne devadesátkového zaprášeného vajbu, ale dravé devadesátkové esence, síly a energie přijela ukázat, že v „kytara/basa/bicí“ hudbě se toho moc zajímavého neděje. Nechci stůj co stůj chcát proti větru a hrát na silná tvrzení, ale toho pocitu, myšlenky se nemůžu po sobotním AmRep masakru zbavit.

Vaz. První výpad šroubovákem do uší. Hrubej nástup, bezohlednej postup vpřed, bezcitnej konec. Zahráli tři songy nebo odehráli jednolitý set? Nikdo nemá pravdu. Únavné opakování ri... motivů tyvole, tady riffy spí, maj dobrou noc. Únavné opakování motivů ve spirálovitém pohybu. Borec s hliníkovou kytarou rube vyhrávky a sólíčka, jako by si myslel, že když bude přidávat, začne jeho lesklý telecaster hořet. Nejkrásnější kytary s nejhrubším zvukem mají dosti chladné jméno – Electric Guitar Company. Ačkoli Vaz tvoří půlka Hammerhead, oproti kladivounovi jsou bezpeční. V pitu je klidno, lidi kývou hlavou, někdy celým tělem do rytmu a pomalejší jedinci jako já se to snaží vstřebat. A rubanice Hyperslog se svojí rytmikou a melodikou si říká o blackmetalový cover.

Trailer k filmu Frank kecal, bezostyšně, bez slitování. Ten film není totiž vůbec tak vtipný. A snaží se být freaky až příliš křečovitě. Náhražka za tohle zklamání můžou být Qui. Sice tam nehraje Michael Fassbender, ani mu tam není nikdo podobný, ale. Qui jsou hrozně vtipní. Už jenom sluchátka s majkem, ve kterých bubeník vypadá jako pilot helikoptéry z osmdesátých let. A kytarista zase připomíná Jacka Blacka, je i podobně ujetý trhlouš, akorát u toho nesklouzává do trapnosti. A potom tihle dva vysmátí blázni spustí něco, pro co se těžko hledají slova. Freaky avantgardní mix punku a noise rocku s občasnými záchvěvy sludge, tak trochu kabaret, vlastně hodně kabaret, s naprosto sladěnými dvojhlasy. Paul Christensen stíhá střídat bicí, klávesy, někdy rozhodí ruce mezi oboje. Matt Crock obměňuje kytaru a basu, podle potřeby. A protože hraje na Sunn Model T (přesně to dělo, na co hrají ve větším množství Sunn O))), tak mu na to stačí jeden aparát. Dozní skladba, Crock pokládá kytaru na téčko, dojde na kraj stage a zmrzne jako mim. A Christensen dál hraje. A na zpěv stačí i citoslovce. Set dohrávají oba dva vsedě, na podlaze. Tuhle kapelu bych se nebál vzít do školky, měli by úspěch. Vlastně, kdo by se do nich nezamiloval? Neodolatelné spojení hráčské zručnosti, humoru a hudební invence/svobody, budu si pamatovat velmi dlouho. Jinými slovy nejlepší koncert, bez časového i místního omezení.

Nástup Hammerhead musel působit, jako by vám někdo vzal obrázek, co jste právě nakreslili, a místo toho, aby ho prostě roztrhal, tak ho polil benzínem a zapálil. I s celým městem. Museli přijet dědci, aby ukázali, jak se pořádně strouhá, naprostý mayhem od začátku do konce. Do pitu někdo hodil dynamit a ten vybuchnul až do posledního skřípnutí kytary a basy. Noisová zkáza. Všichni pod čtyřicet museli ztratit nebo naopak získat motivaci a začít řádně řezat a ne jen mdle pidlikat. Pro neurvalost mám nové měřítko. Hrubá basa, elektrizující kytara, Sandersův hlas zní pořád stejně nasraně jako v ’91. A to se nesl na pódium v outfitu, jako by utekl z domova důchodců a neměl co na sebe. Všechno jde do hajzlu, žádný kompromis, loket do žeber zleva i zprava. There's nothing left to be afraid of anymore. Děj se vůle hluku. Reunion, co má větší sílu a dost možná i smysl než leckterá nová kapela. … jak někdo zahlásil během Vaz: „Jestli je tohle na tebe moc nahlas, tak to znamená, že už jsi starej.“ Kdo je tady starej?