Máte to tu v Evropě všechno malý (Everlast)

A venku je jaro. Jsem z toho fatálně zmatená a nemám zájem. Ne, ne, teď mám hledat rukavice, vzpomínat na čepici, co jsem ztratila loni v metru, a přecházet z oolongu na Keemun. Stromy u domu navíc vypadají, že seschly a spálilo je slunce, než že by přišel podzim. Každodenní memento. El niño a nazdar.

Publikum z Roxy el niño moc dobře zná. Kupuje si tam přece mikiny. Byla jsem překvapená, že těch, co viděli What It’s Like na MTV, bylo tak málo. Vzadu v mysli vnímám, že Everlast mezitím pořád existoval, ale nezaznamenala jsem moc zásadní zářezy. Rozmělňuje pořád ty stejné příběhy a kromě levičácké hymny Stone in My Hand nebo předělávky Cashe je tam toho jenom málo, o co se opřít. Vypadalo to tak i podle reakcí, plácalo se od začátku, ale chytat se lidi začali až na hity a starší čísla.

Na začátku jsem si našla klidné a kryté místečko k opření, ale pak se přede mě postavil člověk s mobilem nad hlavou, takže jsme si popovídali a já postoupila dopředu. Od začátku jsem na schodech čichala obláčky kouře, ale že si zapálí placatá čepice hned za mnou, to mě teda nasralo. Kinderle, přijde ti normální lidem kouřit do ksichtu? Myslela jsem na všechny ty Alexe, Vlady a Bogdany z Bukureště, na kterých ještě chladne hlína. Nesnáším dělat policajta, ale taky nesnesu hovada.

O dvě řady vpředu si z toho zas kostkovaná košile dělala malý Amsterdam, a když vytáhla svoji stylovou krabičku na drogy, přemýšlela jsem, do jaké kapsy se tahle truhla sakra vejde a jak dlouho bude trvat, než mu zásoba dojde. Dokud někoho nenapadlo zapnout vzduchotechniku a mříž vpravo začala vyfukovat prach z trubek, byla jsem jako nedobrovolný návštěvník na Legalizaci.

Většina chumlu přede mnou vypadala, že jde zítra na desátou do skate shopu. Krom toho jsem dlouho neviděla tolik malých lidí. Telefony a selfie a podobné blbosti rušily, ale všichni měli výšku kolem sto šedesáti nebo i menší, takže přes hobití sjezd bylo skvěle vidět a já si vzpomněla na Jakea nebo Johna, co přijel na hotel a málem se nevešel do dveří. Na naše poměry měl rozměry a proporce vzrostlé medvědí samice. „Máte to tady v Evropě všechno strašně malý!“ A pokračoval demonstrací svojí zahrádky v Ohiu s úměrně velkým Cannabis sativa.

Everlast tohle nijak nekomentoval a usrkával whisky. Varoval nás, že někdy možná skončí uprostřed písničky, protože svým holčičkám vyřezával dýně na Halloween a pořezal si přitom palec. Ale whisky na to prý pomáhá. Neustále střídal kytary, které mu přihrával a ladil asistent přímo na pódiu. „Nemám vůbec žádnou techniku, všechno jsem odkoukal a jenom do toho tupě tluču. Kdyby tahle kytara byla člověk, tak mě zavřou.“

K ruce měl klávesistu, kterého představoval tolikrát, že bych si jeho jméno skutečně měla pamatovat. Dočkal se i otrapačky z publika, která si ho spletla s jukeboxem, a když o tom nonšalantně žertoval, asi se toho chytil její přítel nebo kdo, až se Everlast ptal, jestli jsme teď jako proti němu? „Kytaru trochu víc do odposlechu.“ „A trochu víc kravskýho zvonce!“ Naštěstí byl vepředu někdo rychlý, kdo tráví příliš času u internetu (najděte si), a Everlast to vzal a trapas vyšuměl.

Jinak toho moc nenapovídal, proběhlo něco o Madonně („kdybych dneska nepracoval, tak na ni taky zajdu“) nebo o Snoop Doggovi („pořád nechápu, že za mnou přišel, abych mu napsal nějaký country“). Před přídavkem přišlo překvapení od klávesisty, který si nás vyfotil a pak se zeptal, jestli by nám nemohl zahrát jednu svoji písničku? Byl to skok úplně jinam, ale publikum se bavilo. Závěr byl předvídatelný, Put Your Lights On a Folsom Prison Blues.

Everlast si nemohl vybrat lepší umělecké jméno, funguje jako stabilní tahoun se čtyřmi akordy. Zvláštní, že i jako písničkář s kytarou přitáhne placaté čepice, které z něj větří hip hop a jsou z jeho hraní upřímně vyplesklé. „Ale jako radši bych si ho poslech neakusticky, víš co.“ Jestli Everlast na Instagramu nekecá, budeme mít příště šanci.