McAnuff, Fixi, Ruchmann: Multikulturalita v praxi

Když byl v září zrušen koncert Winstona McAnuffa s Fixim z důvodu stávky letecké společnosti, snad to ani nemohlo být pro Francii typičtější. Tentokrát to vyšlo a projekt se po úspěšné tuzemské premiéře na loňských Colours of Ostrava předvedl i v pražské Akropoli.

Multikulturnější trio aby člověk pohledal. Osmapadesátiletý jamajský dreadař se proslavil v sedmdesátých a osmdesátých letech, spolupracoval s Inner Circle i Earlem Sixteenem, a ač se to příliš neví, je autorem slavné písně Malcolm X, kterou si přivlastnil korunní princ reggae Dennis Brown.

McAnuff strávil většinu svého života na cestách, nádeničil na vinicích v Bordeaux, pendloval mezi příbuznými ve Státech, Japonsku, Anglii a Francii, kde byla jeho polozapomenutá kariéra také znovuzahájena. Na tom mělo lví podíl spojení s rock-musettovou partou Java, jejíž součástí byl právě akordeonista François-Xavier Bossard alias Fixi a producent Tony Allen, spoluhráč legendy Fely Kutiho. McAnuffova alba Paris' Rockin' (2006) a Nostradamus (2008) byla ve Francii přijata s nadšením díky neortodoxnímu přístupu i znovuobjevení neřestného tance java z počátku dvacátých let a vůbec celého žánru musette. Fixi a McAnuff se rozhodli na úspěšnou spolupráci navázat deskou A New Day (2013). Opět se vrátili k musette, přidali kalypso, soul a afrobeat, rytmicky odlišnou maloyu z Reunionu, výsledek servírovali s reggae syrovostí i svádivostí melodické tahačky. Track Garden of Love se stal hitem, televizní kanál WDR Funkhaus Europa ho dokonce vyhlásil písní roku 2013.

Fixi svírá během koncertů nejen akordeon, ale také usedá ke klavíru a podílí se na vokálech, zastřený McAnuffův hlas zpívá o lepším světě, lásce i bolesti ze ztráty syna, třetím do trojice je známý herec, perkusista a beatboxer v jedné osobě, Marc Ruchmann, který už do tak pestrého kotlíku přidává italsko-židovsko-alžírské kořeny.

"Eklektický" je v jejich případě velmi slabé slovo. Většina setlistu byla sice odzpívána v angličtině, sem tam však zazněla i francouzština, proč se Winstonovi přezdívá Electric Dread, bylo více než zřejmé. Trhané pohyby jak po zásahu elektrickým proudem, zhroucení se na zem s mikrofonem u pusy, kolem něj pobíhající Fixi s akordeonem, vše jištěné Ruchmanovým beat boxem zezadu. Fungovalo to dokonale, na rozpohybování sálu stačilo pár minut, nepolevili během dvou hodinové jízdy ani jednou. I když je Garden of Love neskutečně chytlavý kousek, trio tahá z rukávů jednu pecku za druhou. Let Him Go, Johnny či Strange svědčí o tom, že comeback se může vydařit i po desítkách let.

Na přídavcích neškudlili, na konci dokonce ještě jednou McAnuff vytáhl Garden of Love, snad aby si zajistil, že ji návštěvníci z uší nedostanou ještě pár dní.