Medvědí kulty (Grizzly Bear)

Fungují od roku 2002, vydali pět desek, ale teprve teď přijeli brooklynští Grizzly Bear i do Prahy, aby zde představili loňskou nahrávku Painted Ruins. Příznivci psychedelického popu a sofistikovaného indie rocku z minulé dekády ji vydali po pětileté odmlce, během které se nejenom hudební svět změnil. A Grizzly Bear dnes více než kdy dříve reagují na toxickou situaci v rodné Americe, jak současný stav pojmenoval mozek formace Ed Droste.

Před kapelou, která prožívala své zlaté časy na přelomu minulé dekády, se předvedla zapomenutá česká indie hvězda nultých let Khoiba, která se vrátila po několikaleté odmlce. Jejich vystoupení sice doprovázel downtempový chlad, hlas zpěvačky Emy Brabcové mu ale dodával něco živočišného a pulzujícího. Takřka učebnicová ukázka toho, jak se dělal melancholický elektronický pop před téměř patnácti lety, vypadala povětšinou jako oživlá expozice z muzea hrající na melancholickou notu. Oproti tomu energie muzikantů působila nadčasově a stále dokázala uhranout. Khoiba neztratila ani po letech naléhavost a schopnost vtáhnout do svého vlastního světa.

Hned při prvním rozsvícení zdobené pomačkané plachty, připomínající vstup do jakési surreálné jeskyně, bylo jasné, že Grizzly Bear promýšlí vše do nejmenšího detailu a jejich preciznost bude znát i z každého hudebního tahu. I to, co se zdá jako obyčejné, může být ve výsledku pompézní. I když se Roxy po první sadě písní pomalu začínalo vlnit do hřejivé souhry vokálů, koncert se zasekl, jako by Grizzly Bear hráli jednu píseň pořád dokola.

Jak Grizzly Bear servírovali jeden song za druhým, začala se z jejich koncertu vytrácet prvotní jiskra, kterou neudrželo při životě ani nadšení z klubové zastávky během festivalové sezony. Droste sice několikrát zmínil, jak je rád, že se konečně podíval do Prahy, kterou vždycky chtěl navštívit, ale ze samotných písní to znát nebylo. Šťávu navíc nedodaly ani největší hity Two Weeks a Yet Again, ze kterých zbyla jenom chvilka nadšení u známých melodií v refrénech, aby pak i ty největší hity společně s celou druhou půlkou vyšuměly do prázdna. Jediné, co se během necelé hodiny a půl v Roxy měnilo, byly barvy na plachtě za hudebníky, která nakonec působila akčněji než hudba samotná. Psychedelický pop americké kapely klouzal po povrchu a naživo nedokázal být tak opojný, jako to umí z nahrávek.