Melancholická hypnóza Rome

Melancholie je minimálně dvojí. Když hrál před pár týdny v Praze Samuel Ben alias Iron and Wire, byla to melancholie prosvětlená, téměř optimistická. Lucemburčan Jérôme Reuter - neboli Rome - je jiný šálek husté černé kávy, nápoj, který do ztemnělého sklepa klubu Futurum zapadl a chutnal velmi příjemně.

Žádné velké prostoje se ten večer nekonaly. Reuter nastoupil na jeviště se dvěma doprovodnými muzikanty, bubeníkem a kytaristou. Všichni tři civilní, soustředění, sympaticky obyčejní. Reuter je ten typ, u kterého by člověk jen stěží hádal úspěšnou hudební kariéru s osmnácti položkami v diskografii. Žádné hvězdné manýry. Večer, který nestál na show, ale jen a pouze na hudbě, doplňoval chytrý světelný design.

Neofolk je hudba pohroužená do sebe sama a podle toho vypadali i pánové na jevišti. Rome nepotřebuje přitahovat oko posluchačovo žádnou show, bohatě by si vystačil jen sám s kytarou, coby svébytný písničkář. Dvojice spoluhráčů ale jeho hudbě dodávala na barevnosti, na patřičných místech ji zahušťovaly - například v momentech, kdy Reuter vyměnil akustickou kytaru za paličky a bubny. Druhý kytarista pak byl schopen vytáhnout libé, vybrnkávané pasáže, i hutné, téměř uširvoucí hlukové stěny.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Rome se v Praze ukázali po sedmi letech a důvodem pro jejich příjezd bylo ještě horké album Hall of Thatch. Jádro tak tvořily skladby z něj, včetně poklidného, křehkého otvíráku Blighter. Novinky Reuter prokládal staršími kousky napříč diskografií, k jistotám jako Spanish Drummer Boy nebo One Lion's Roar přibyl příjemný Coriolan ze stejnojmenného, Shakesperarem inspirovaného ípíčka. Škoda jen, že se do programu neprobojoval tandem Legacy of Unrest a To Die Among the Strangres.

Introvertní emoce ukryté v introvertních skladbách se probouzely k životu v oddaném, byť značně prořídlém publiku.