Mezi hukotem velkoměsta a ptačím zpěvem (Shida Shahabi, BITOI)

To, že lze očekávat kvalitu a jedinečný zážitek, je při návštěvě akcí pořádaných Heartnoize už nepsaným pravidlem. Nejen z útržků rozhovorů, které bylo možné zaslechnout po jejich skončení, je ale jasné, že oba víkendové večery byly něčím, co očekávání zcela předčilo. Už dřívější spolupráce Atria a Heartnoize přinesla řadu vydařených hudebních událostí, vzpomeňme Širom, Claire Rousay a další. Barokní prostor bývalého kostela rozhodně nesluší každému, při šťastné volbě umělců má ale tendenci hudbě přidat cosi ze svého kouzla a doplnit ji o další rozměr.

Koncert švédsko-íránské klavíristky Shidy Shahabi, která svou tvorbu představila v kompozici pro klavír, cello a syntezátory, publikum skrze hypnotizující minimalistické linky připoutal k sedačkám a konejšivými harmoniemi jako by hovořil ke každému zvlášť. Autorčina hudební cesta, jejíž kořeny se nachází jak v perském popu a klasice, jimiž byla obklopena v dětství, tak v žánrech jako punk a grunge, které plnily její dospívání, postupně vyeskalovala ve vlastní tvorbu, která se nejvíce blíží dronu a ambientu. Pražské vystoupení bylo jednou ze zastávek evropského turné k nejnovější desce Living Circle (2023), jež se, v kontrastu s předchozí Homes (2018), vyznačuje především pomalými, méně zdobnými klavírními party a celkovou orientací na hlubší a expanzivnější sféry zvuku.

Je skoro s podivem, že skladby, jež zazněly (průřez autorčinou starší i novější tvorbou a vybranými kusy filmové hudby), Shida nekomponovala prostoru přímo na míru – zvukové plochy evokující pocit, že stojíme uprostřed velkoměsta, a přesto jeho hluk slyšíme zpomaleně a v útlumu, svou povahou dokonale vystihly to, co je pro mnohé ztělesněno právě žižkovským Atriem. Hudba s místem vytvořily symbiózu a působily dojmem, jako by si vzájemně vzdávaly díky.

fotogalerii z koncertu Shidy Shahabi najdete tady

Po intenzivním zážitku visela ve vzduchu otázka, zda lze nastavenou laťku udržet i následující večer. Vystoupit měli švédsko-dánští BITOI, o nichž bylo doposud možné slyšet zejména ve spojitosti s koncertní premiérou na loňském festivalu Intonal, následným úspěchem na Le Guess Who a EP -O-, jímž debutovali na podzim. O novém projektu skladatele a producenta Cassia Lamberta jinak zatím nebylo, kromě všeříkajícího akronymu Bass Is The Original Instrument a informace, že inspiraci čerpá v ptačím zpěvu, mnoho známo. Tři mikrofony, židle, baskytara a rozmanitý pedalboard, které čekaly v červeném přítmí předkoncertního šumu, vzbuzovaly zvědavost.

Už první takty ale byly ujištěním, že pocit, který přetrvával od předešlého večera, nebude utlumen, ale spíše umocněn. Baskytara, která nevystupovala s přehnanou dominancí, precizně volenými tóny, které tu a tam plnily spíše roli dronu, jindy přecházely do orientálně znějících riffů a místy se stávaly mocným elektronickým beatem, tvořila pozadí a základ pro harmonicky se vrstvící trojhlasy. Vokalistky svou intonační i rytmickou přesností a dikcí připomínající např. Marinu Herlop měnily hudbu ve fyzický prožitek, jehož intenzita se prohlubovala s každou další změnou fráze. Zpěv, jehož textová i melodická složka jsou inspirovány právě zvuky ptáků, za občasného doplnění perkusemi či ptačím pískotem ladně přecházel mezi libozvučnými tklivými nápěvy a znepokojivým halekáním. Jako celek fungovali BITOI mimořádně mocně. „Já jsem půlku koncertu měla pocit, že jsem někde mimo svoje tělo,“ šeptala vzrušeně jedna z návštěvnic při odchodu ze sálu.

Dojemná výměna čehosi z niter obou stran. Možná tak by se daly popsat dva výjimečné večery. Atrium nabídlo bezpečný a zároveň vznešený prostor a všichni přítomní skrze hudbu a její prožívání s vděkem přáli tomuto prostoru další krásné roky existence.