Mimo čas a prostor? (Sharpe 2025)

„Shape the future,“ hlásil každý roh bratislavské Nové Cvernovky. Ta se stala posedmé centrem pro setkávání a propojování hudebních žánrů, promotérů, kulturních publicistů a zkrátka všech, kteří věří v sílu kultury a komunit. Navzdory tíživému slovenskému kontextu je místem, kde je stále možné věřit v sílu kultury utvářet budoucnost, ve které nebude potřeba bojovat každý den o její holé přežití. Třídenní ponor do prostor bývalé chemické průmyslovky dokázal, že má smysl bojovat.

FILIP: Přípravu na první Sharpe jsem začal přečtením loňského reportu pro Full Moon. Článek popisoval festival jako ostrov naděje a utopie uprostřed politického marasmu, bezohledné svévole moci a nenávisti sycené mezi lidmi. Na místě tak byla otázka: bude se Sharpe příští rok vůbec konat? Showcasová přehlídka přežila další rok a slovenská občanská společnost během něj musela dennodenně bojovat o přežití nejen kulturních institucí, ale i základních prvků svobodného života a právního státu. A tak zatímco jsme s naší pražskou výpravou přejížděli hranice, v desítkách slovenských měst probíhaly demonstrace proti tzv. ruskému zákonu, který útočí po vzoru autoritářského režimu na nevládní organizace a snaží se zastrašit aktivní část obyvatelstva.

Počasí jako by chtělo šedí roztaženou po celé obloze podtrhnout chmurnou atmosféru vznášející se nad bratislavskými ulicemi. Jakmile za mnou ale zaklaply dveře Nové Cvernovky, všechna tíseň pominula a vystřídaly ji smích, nadšení, radostná znovushledání a chuť se nejen bavit, ale především věci měnit. Stačilo se nechat pohltit.

KRISTINA: Pamatuju si dost živě psaní loňského reportu i záchvěvy beznaděje nebo spíš bezmoci, které provázely loňský odjezd. Dívali jsme se tenkrát na areál Cvernovky z oken auta a konstatovali, že si nejsme jistí, jestli se budeme moct vrátit. Když jsme tak letos k budově přicházeli a z dálky vlála nad hlavním vchodem ukrajinská vlajka, která stejně jako loni visící duhová naznačovala, že vstupujeme do prostoru, který se náladě současného Slovenska a jeho vládních stran vymyká, na moment jsem měla pocit příjemného déjà vu i hrdosti na organizátory, že se v tak nepřátelském prostředí, nepoddali a jsou tu. První vstup tak nebudu zavírat s obavami, ale nadějí, že síla Sharpu, nebo třeba i Pohody, jejichž zástupce jsme napříč víkendem potkávali, nebude výjimkou, ale pravidlem a do roka a do dne se zase potkáme nad grepovičkou.

FILIP: O návratu příští rok nepochybuju, protože snad ani nejde, aby tenhle malý vesmír, ve kterém se slévají hypnotické intimní sety s chaotickými výboji energie, jimiž víříte s drinkem prosáklým medvědím česnekem, zanikl. Ostatně na místě nebyl čas si zoufat, když neúprosně napěchovaný program nutil neustále přehazovat rychlosti vnímání a rozpoložení. Takže zatímco jsem se v jednu chvíli se zavřenýma očima nechal vytrhnout z reality ambientním setem kombinující piano s nervózně těkavými synťáky připomínajícími soundtrack k Černobylu v podání slovenského dua Božské soaré, o chvíli později jsem už šoupal botkama do rytmu dubu a funku v podání Nočných jazdcov.

Kapitolou samou pro sebe pak byly komorní secret sessions uschované do cvernovské knihovny. Okolní hluk a shon zmizely za jejími zdmi a zůstával jen pocit prožitku něčeho výjimečného. Stačilo vždy jen včas zareagovat na upozornění z aplikace deset minut před začátkem každého z převážně klavírních setů. Když cinkla notifikace, že se mezi regály s knihami objeví Fvck_Kvlt, neváhal jsem ani vteřinu. Vzpomínka na jeho jedinečný koncert ve stísněných, ale o to kouzelnějších prostorách brněnské Kafary před několika měsíci mě doprovází téměř každým dnem. Možnost zopakovat si jeho klavírní recitál byla povinnost proměněná po dvaceti minutách stavu lehkého nebytí v další hluboko uložený stav krásy, který dokáže hudba vytvářet. Strawberry Fields Forever.

KRISTINA: Zas bych možná nebyla přehnaně pozitivní, protože jak události na Slovensku dlouhodobě naznačují, tyhle malé vesmíry jsou ohrožené armageddonem a my všichni musíme být odhodlanými figurami hrdinského charakteru. A doufat v kapku pozitivnější konec. I přesto, že téma debaty o hudbě jako formě politického vzdoru, kterou mistrně vedl Matthew Covey a se stal mým novým nejoblíbenějším moderátorem, právě na slovenské půdě intenzivně rezonovalo, otázka, v jaké podobě bude Sharpe dále pokračovat, je nasnadě. Festivalu totiž končí tříroční grant Fondu na podporu umění a aktuálně nemá silného partnera.

A jak ředitel festivalu Pohoda Michal Kaščák ve zmíněné debatě naznačoval, v současné chvíli není snadné pro akce, které dávají najevo „volnomyšlenkářský” přístup, hledat finanční partnery, kteří se nebojí být s tímto spojeni. Jestli se některá větší společnost neodhodlá partnersky postavit za událost, která je jedinečná a jediná svého druhu v zemi, bude muset Sharpe redukovat program, což by byla velká škoda. Na pódiu se za víkend vedle kapel vystřídalo okolo třiceti zahraničních hostů z řad promotérů, organizátorů festivalů nebo zahraničních médií, kteří aktivně navštěvovali koncerty a byli otevřeni networkingu, který může pomáhat jak hudebníkům a hudebnicím, tak dalším profesionálům posunout se v rámci svého vývoje, kariéry.

fotogalerie z festivalu najdete zde, tady a tu a to nejlepší tady

FILIP: Jistá dávka skepse se pochopitelně propisovala do velké části debat vedených ve všech festivalových prostorách. Z tebou zmiňovaného panelu jsem si ale přes všechny diskutované hrozby současných autoritářských a radikálně konzervativních tendencí táhnoucí se od Slovenska až po USA odnesl přece jen nadějeplný pocit. Dokud tady jsou právě lidi, kteří se sešli v Nové Cvernovce a kteří mají chuť budovat podobné komunity, a v případě potřeby i za společné hodnoty aktivně bojovat, není tak špatně. Dávku optimismu jsem čerpal z každé chvíle Sharpu.

Vybírat tak nejsilnější momenty ze tří dnů napěchovaných skvělými koncerty, panely, i náhodnými setkáními v přilehlém parku je téměř nemožné. První z highlightů, který si odnáším, je barman v delegátském borovička baru. Jeho entuziasmus byl tak nakažlivý, že proměnil každé čekání na drink v jednu malou party pro všechny okolo. A vůbec nevadilo, že člověk nakonec dostal úplně něco jiného, než si přál.

Prvním hudebním vrcholem byli němečtí Kara Delik. Postpunk šmrncnutý anatolií zněl nejdříve kakofonicky, tři hlasy se vzájemně bily společně s bicími, ale v momentě, kdy přešli k materiálu eponymního debutu, všechno si sedlo. Horečnatý trip. O chvíli později celou Rádio_FM stage smetli švédští The Family Men. Jejich metalový mix prosycený změtí loopů a masivně valícím se zvukem kytar přibil každého v místnosti k podlaze, kterou v závěru vymetl i zpěvák v extatické křeči. Barmani stěžující si, že jim během setu padaly lahve z regálů, byli už jen třešničkou na grepovičce. Nejméně očekávaným objevem pak byli Franek Warzywa & Młody Budda. Když jsme si po cestě na Sharpe pouštěli track Święto Ziemniaka, podezíral jsem mladé Poláky z bezduché taškařice. Taškařice to byla, ale zábavná a vtahující svým až podlézavým elektronickým mixem a přesvědčivostí energického dua. Společné vzývání pytle brambor nikdy nepůsobilo patřičněji.

KRISTINA: Chuť budovat komunitu a pospolitost československé scény mi připomněla debatu s vedoucím stánku corn dogů. „Môžete mi vysvetliť, ako je možné, že ste prišli z Prahy až do Bratislavy písať o slovenskom festivale, o ktorom miestne médiá skoro nenapíšu?” vyzvídal s upřímnou fascinací o třetí nad ránem. A my jsme se mu snažili vysvětlit, že jen vzájemnou podporou se dají temné časy překlenout. A ačkoliv je hudba a její aktéři mnohými brána jako volnočasová aktivita bez silnějšího vlivu na světové dění, nejen historie dokazuje opak, viz třeba mediální pokrytí dění v Gaze díky protestu irských Kneecap během letošní Coachelly.

FILIP: Oba tu sklouzáváme k politickým tématům, kterým se v kontextu nejen současného Slovenska nedá vyhnout, ale mění se celý svět. Panel vedený Michalem Pařízkem zaměřený na dopady klimatické změny na organizaci letních festivalů, během kterého se debata točila kolem loňské tragicky ukončené Pohody, jen dokreslil, v jak složité době se nacházíme. Možná o to víc na mě fungoval později večer set Marta Aviho, jehož temné, a o to víc vtahující pojetí popu jako by se odehrávalo mimo čas a prostor. Moment navěky uvězněný v lynchovském Roadhouse baru. Sharpe působí podobně, jako místo vyvedené z okolního světa, kde i přes jeho nepřízeň naleznete alespoň na chvíli bezpečné útočiště. Nezbývá než doufat, že se v příštích letech jeho atmosféra bude propíjet do širokého okolí.

KRISTINA: Sharpe nebyl jen o holdu slovenské scéně, objevování dosud neobjevených místních i zahraničních jmen, networkingu s novými známostmi a objetí s těmi starými. Ke vší té soudržnosti, o které se tady bavíme, patřila i oslava patnácti let Full Moon. Ačkoliv ta hlavní přijde až 29. května v Arše+, zdi Nové Cvernovky zdobila výstava nejkrásnějších obálek Full Moonu a Michal Pařízek během listening session protočil slavnostní vinyly s jednadvaceti dosud nevydanými tracky. Recenze desek nepíšu ráda, ale téhle bych dala plný počet. A hudebníci a hudebnice, kteří se setkali na kompilaci na podporu Full Moonu, přináleží k části československé hudební scény, která se pravidelně setkává v prostorách Nové Cvernovky. Drží při sobě. Jsme tu pro sebe navzájem a spolu to zvládneme. Všechno.