Mimozemský král pohody Kurt Vile

Koncert amerického kytaristy a zpěváka Kurta Vilea se zdál po deseti hodinách v kanclu jako nejlepší možný plán na večer. Únava z práce a předbouřkové horko natolik obměkčily můj mozek, že jsem si během prvních pěti minut v MeetFactory bez jakéhokoliv uvážení pořídila nejen lahev polosuchého cidru, ale i triko za nepohodlnou cenu. Ani teď se za něj ale nestydím: je jemné, padnoucí a je na něm obálka Vileovy poslední desky Bottle It In. Jen místo písničkáře drží kytaru oranžový jednooký a kapku sjetý mimozemšťan s dlouhými vlasy. Skvělá sebeironie – rozvážný folkový vyprávěč Vile v dnešním uspěchaném světě pestrých instragramových obrázků opravdu působí jako mimozemšťan nebo cestovatel v čase. Jeho minimalisticky pojaté vystoupení v kombinaci se dvěma cidry bylo příjemně meditativní.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Pořád žiju v představě, že by předskokan měl naladit na hvězdu večera. Set Jorgeho Elbrechta, producenta původem z Kostariky a spolupracovníka Ariela Pinka, byl pravým opakem. Na pódiu se objevila zpěvačka v bílé tunice a ošklivé masce, poté se přikulhal Elbrecht se zapatlaným obličejem, v puntíkovaném ponču a se dvěma zdravotními asistenty. Publikum nedůvěřivě, ale zaujatě pozorovalo Elbrechta coby pacienta psychiatrické léčebny, jehož hudba místy připomínala šedesátkové popové balady, místy navozovala atmosféru raných Alphaville. Nikdo netušil, co od čtyř podivínů čekat, proto když se po deseti minutách vypnul zvuk a spadla kosmická atmosféra, začaly se šířit spekulace, jestli to nebyla součást show. Jen technická nesrovnalost, i tak zanechal Jorge Elbrecht skvělý dojem, tím spíš, že diváky z pódia obdaroval několika vinyly.

Kurt Vile odstartoval skladbou Loading Zones s geniálním heslem „Já parkuju zadarmo!“, které vtipně vyjadřuje jeho touhu po protestu v poklidném rodinném životě. Neprůstřelná ironie a filozofický klid prostupují celou aktuální deskou, stejný pocit jsem měla z Vilea i naživo. Hrál, jako by dělal tu nejvšednější věc na světě, a místo toho, aby mluvil s publikem, vydával mezi písničkami něco jako „Whoow!“ nebo „Yea!“. Vile je sice vyprávěč, ale vyprávěl pouze skladbami, zahalený do svých dlouhých kudrn. Přes sympatickou introvertní neobratnost hrál mistrovsky a zároveň velmi přirozeně na kytary, které neustále střídal. Doprovázený svou kapelou The Violators v klasické sestavě kytara-basa-bicí a syntezátory nedělal nic jiného, než že si užíval hraní a přenášel to na publikum. Nenuceně a v klidu, který všichni potřebujeme.