Mládí vpřed (Manon meurt a další v Planu B)

Když jsme krátce po půl deváté dorazili do vyhlášeného Hardcore Cafe, vzduchem voněl zeleninový guláš a usměvaví štamgasti si užívali pátečního veselí. S pivem usedáme k várnici, kolem níž soustředěně s knihami v rukou sbírají sílu rakouští hosté – Robotra a Bird of the Year. Ti odstartovali večírek pár minut po deváté. Mám rád holky za bicíma. Na rozdíl od chlapů nemají potřebu vypadat při každém úderů maximálně cool a moc se s tím neserou. Hnědovlásce z Bird of the Year ale zatím chybí větší sebevědomí, během výkonu si hlídala rovná záda, hrála mechanicky přesně, ale tak nějak bez života, upjatě. Hádám, že vyviklané zápěstí ledovala dlouho do noci. To kytarista byl v daleko větší pohodě, sekal jeden riff za druhým a užíval si přízeň publika. Když člověk zavřel oči, v zatáčkách zaslechl Damona Albarna. Zvukař dostal nový komp a zpoza pultíku přilípnutého těsně vedle baru nenechal rakouskou kinderverzi White Stripes na holičkách.

Když končili, bylo už solidně natřískáno. V pauze vyšlo najevo, že koncert je zároveň oslavou narozenin populárního Cheechaaka Petra, který v nestřeženém okamžiku pronikl za bicí a spolu s rachitickým showmanem z Bird of the Year vytvořili ad hoc zbrusu novou kapelu a představili svůj první zběsilý singl. To už k pódiu dorazila místní ikona Bejbiš a jal se připravovat zázemí pro Benelux – projekt, který s basákem Hubertem vystavěli na troskách Murky Ajar. Shoegazové rubačce vévodí Bejbišova skřípající kytara jištěná magickou basou. Ortéza s berlema upoutaly Herberta na židli, ale na jeho výkonu se to nepodepsalo. Odchovanci stáje MamaMrdaMaso nejsou žádná ořezávátka. Za bicíma trůnil gargantuovský pořez, jehož paličky budily posvátnou úctu, když si najednou stoupnul k mikráku a vykouzlil nečekané vokální intermezzo, nikdo ani nepípnul. Bejbiš potahoval ze dvou cigaret naráz a hobluje kriglem po strunách doloval ze svého nástroje dráždivou psychedelii. K dobru přidali cover At bona fide a i když technika sem tam zazlobila, potlesk byl na místě.

Pak už si svou sbírku šlapátek rozložila po pódiu omladina z Rakovníka. Chtě nechtě mi při pohledu na sestavu Manon meurt bleskla hlavou reminiscence na The Finally. Dvě holky, dva kluci, řetěz žároviček a poctivá porce kytarové virtuozity. Jenže zatímco šumperské čtveřici je vlastní přísně písničkový formát čerpající z odkazu Adorable či Jesus and Mary Chain, Manon meurt našli inspiraci v abstraktním světě rezonujících experimentů, který pomáhaly utvářet kapely jako Ride, Slowdive nebo My Bloody Valentine, jimž v červnu předskočili v Arše. Skladby mají propracovanou strukturu, z bludiště efektů vystupují řinčivé melodie, zpěv dodává hlukové mase romantickou hloubku.

I když se to celé chová jako nespoutaná sonická symfonie, muzikanti mají situaci pevně v rukou. Echovaný zvuk vazbících kytar dokázal pohladit i proliskat. Samozřejmá intenzita a síla bez agrese, songy květnatě gradovaly v těsném obležení ruchových smyček. Na svůj věk jsou neuvěřitelně vyhraní. Shoegaze je, zdá se, opět v kurzu. Už teď se nemůžu dočkat ohlášeného vinylu. Rafička na pomyslném ukazateli dobré nálady tou dobou vystřelovala do červených hodnot, enfant terrible Petr vybízel ke stage divingu každého, kdo mu přišel pod ruku, a lil do kolemjdoucích kořalku o sto péro. Se skočnou mladistvou garážovkou Robotra se Plan B proměnil v punkový karneval, kde nebyla nouze o ránu pod žebro. Jen jedna věc mi vrtá hlavou - kde vzala basistka Manon meurt ty růžové struny?