Mono a obsah vašeho hrudního koše

Japonská postrocková kapela Mono se vrátila do Prahy představit své letošní album For My Parents, které kromě klasicky bezchybných kytarových riffů nabízí i výrazné orchestrální prvky. Čtveřice muzikantů si ale v komorním prostředí Dobešky poradila i bez podpory smyčců a ukázala, jak čistý může být sníh.

Za předkapelou s poměrně dlouhým názvem A Newborn Riot of Dreams se ukrýval vyhublý postarší pán s lenonkami, levorukým telecasterem a kufříkem plným efektů, díky kterým Jonathan Kroll, známý také jako kytarista Chokebore, dokázal během pár minut budování riffu znít jako několik kytaristů najednou. Během půlhodinového setu pomalu vystavěl dvě skladby, z nichž první vyzněla do prázdna, a druhá byla zásahem do černého. Jako ukázka využití efektů v kytarové hře to ale bylo minimálně pro první řady i vizuálně poučné.

Poté už se podia ujala japonská čtyřka v tradičním složení Takaakira Goto, Hideki Suematsu, Tamaki Kunishi a Yasunori Takada. Po vyladění nástrojů a zvuku se ještě na chvíli vrátili do zákulisí. Hlavní příchod odstartovala orchestrální předehra, která stejně jako po zbytek večera zůstala reprodukovaná. Pokud to vůbec někomu vadilo, tak jen do té chvíle, než si hlavní slovo vzaly kytary. A braly si ho vlastně neustále.

Hned první skladba Legend, která otevírá poslední album, dokázala, že spíš než meditační zážitek to bude koncert značně hypnotický. Jakmile se celá kapela opřela do hlavního riffu, který se s drobnými obměnami prolíná celým albem (i koncertem), bralo to doslova dech. Pětitrackové album For My Parents zaznělo v průběhu večera skoro celé, scházela jen závěrečná A Quiet Place (Together We Go). Celkem logicky, tichým místem Dobeška ten večer opravdu nebyla. Došlo i na parádně vygradované a živě neskutečně strhující novinky Dream Odyssey nebo Unseen Harbor, kde riff nabíral na síle hned několikrát a nebylo jisté, jestli dřív imploduje celý prostor nebo "jen" obsah vašeho hrudního koše. I sedící kytarista Goto se hned dvakrát nechal strhnout a společně se svým nástrojem se svalil na podlahu. Čtveřici nových skladeb pak doplnila čtveřice z předchozího alba Hymn to the Immortal Wind, ze kterého zazněly klíčové skladby Ashes in the Snow, Pure as Snow, Follow the Map a celý koncert stejně jako album uzavírala Everlasting Light.

Mono jsou známí tím, že během vystoupení, podobně jako třeba GYBE, nemluví. O nějaké aroganci nemůže být řeč, kapela vděčně a s tradiční japonskou pokorou reagovala na každý hutný a zasloužený potlesk. A i díky faktu, že hudba Mono je čistě instrumentální, by bylo až absurdní instalovat mikrofon jen kvůli "domo arigato" nebo "senk jů". Navíc výrazy díků se valily spíše opačným směrem, a to naprosto zaslouženě. Kapela nabídla bezchybný zvuk, perfektní výkon a skvělý setlist. Mono ukázali, proč jsou stále špička žánru, ke kterému se zas tolik nehlásí. Jejich hudba je i přes technickou dokonalost osobní a nesnese nálepky. A jejich show byla i přes absenci projekcí a s obyčejným neměnným osvětlením dokonalá. Kdo zmeškal, nemusí litovat dlouho – v únoru Mono zahrají v Bratislavě.