Moon Crew #42: Lukáš Masner

Lukáš Masner se objevil na stránkách Full Moonu už v roce 2011, aby posílil jeho řady filmových publicistů. Pochází z Čáslavi a vystudoval filmovou vědu v Olomouci, kde už během studií natáčel vlastní filmy. Roku 2013 byl například uveden na Letní filmové škole jeho nezávislý celovečerák Hvězda padá na hubu a nebylo to jeho poslední natáčení, příští rok by měl mít premiéru jeho snímek V bouři a větrech. Jak jde dohromady psaní o filmu a natáčení, jak jde dohromady obrazivost a kontemplace anebo proč tak rád Lukáš fotí, to všechno a ještě více v následujícím rozhovoru pro další díl Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Full Moon jsem poprvé zahlédl v olomouckém Jazz Tibet Clubu, kam jsme za dob studií chodili na koncerty. Pamatuji se, že mě fascinovaly nádherné černobílé fotografie a grafická stránka vůbec. Vlastně si nevybavuji, že bych něco podobného u nás na trhu viděl. Full Moon zkrátka sliboval novou čtenářskou zkušenost a jinou perspektivu, což se, myslím, potvrdilo. K samotnému psaní mě pak přivedl kamarád David Kresta, který už jako redaktor nějakou dobu fungoval.

Studoval jsi filmovou teorii a věnuješ se audiovizuální produkci. Jak jsi přišel na to, že o filmu chceš taky psát? Jak dlouho píšeš pro Full Moon?

K filmu mě to táhlo odjakživa a vždycky jsem si přál filmy i natáčet. Zároveň mi ale chyběl dostatek sebevědomí, snad i štěstí a možností, jak se k řemeslu dostat, takže jsem zvolil „bezpečnější“ cestu a začal film studovat teoreticky. Pro Full Moon píšu devět let. Moje první recenze byla na thriller Davida Finchera Muži, kteří nenávidí ženy a shodou okolností se právě chystám psát recenzi i na poslední Fincherův film Mank.

Jsi nezávislý tvůrce a natáčíš filmy s velmi nízkým nákladem. Jaký mají osud?

Už jsem dlouho nic netočil, vlastně to byly spíš takové snahy během studií filmové vědy v Olomouci. Měl jsem to štěstí, že spolužáci měli stejnou touhu realizovat některé bláznivé nápady, a tak jsme se pouštěli zprvu do adaptací povídek Woodyho Allena, později pak i do vlastních látek a témat. Filmy se promítaly na nejrůznějších festivalech amatérského a nezávislého filmy a některé z nich byly i poměrně úspěšné a oblíbené. Ale i přesto bude trvat, než najdu odvahu si nějaký z nich zase pustit. Každopádně to byla velká zkušenost. Naučil jsem se pracovat s kamerou, začal jsem chápat vlastnosti objektivů, jejich ohniskové vzdálenosti, způsoby, jak zacházet s barvou a pohybem. Natáčení v totálně punkových podmínkách mě naučilo být pohotový, rychle najít kompozici a hlavně si neustále všímat okolí a hledat cenné, často pomíjivé situace. V současnosti připravuji celovečerní film, který by měl vznikat v produkci Radima Procházky. Je to běh na dlouhou trať, ale mám z celého procesu obrovskou radost.

Děláš všechno od začátku do konce úplně sám? Nebo ti někdo pomáhá třeba se scénáři? Jaká část procesu je pro tebe nejnáročnější a jaká je naopak tvoje oblíbená?

V dobách amatérského natáčení jsem skutečně zastával takřka všechny profese – od autora námětu a scénáře přes režii, kameru a střih. Vždycky jsem tíhl k vizuálně pronikavým filmům, takže mám slabost pro práci kameramanů. Naopak nejméně pevný se cítím v pozici scenáristy.

Živíš se taky audiovizí, natáčíš propagační videa a promo spoty. Jak jsi s touto prací spokojený? Máš tam dost prostoru na vlastní kreativitu?

Záleží projekt od projektu, občas jen sloužím cizím nápadům, jindy jsem naopak jejich tvůrcem a ovlivňuji je ve všech fázích výroby. Netočím ale velké reklamy, takže míra svobody je o něco větší. Ve výsledku však vždy záleží na citu a přístupu k látce, tam bych měl fungovat stoprocentně. Natáčení je chemie, skládáte dohromady řadu prvků, hledáte jejich rovnováhu a dokonce i prověřené postupy nemusí v novém kontextu bezpečně fungovat. To je to krásné i děsivé zároveň. Má vlastní tvorba je pochopitelně svobodnější a navíc si můžu dovolit i selhat, být drzejší a zároveň být sebou samým.

Jaké filmy tě letos bavily nejvíc?

Rok 2020 byl hodně specifický. Nových filmů se moc neobjevilo, takže jsem spíš doháněl resty, případně se vracel ke starším a oblíbeným filmům. Jsem velký fanoušek introvertní, senzuální kinematografie, takže jsem cítil velké emotivní napojení na poslední film Terrence Malicka A Hiden Life, moc se mi líbilo i drama Corpus Christi. Z mainstremových filmů pak Tenet Christophera Nolana, který je ryzí atrakcí v tom nejlepším slova smyslu – poctivý film pro velké plátno.

Vnímáš, jak tvoje teoretické znalosti ze školy a praktické dovednosti z práce v televizi nebo v komerční sféře ovlivňují tvoje psaní o filmu?

Určitě ovlivňují, zejména co se rozboru filmové řeči týče. Myslím, že za tu dobu, co se věnuji psaní, jsem se naučil chápat, jak je scéna postavená z hlediska záběrování, práce kamery nebo střihové skladby. V tomhle, snad technicistnějším pohledu mi moje vlastní zkušenost z praxe dala hodně.

Kromě filmu se věnuješ i fotografii, často fotíš na cestách nebo výletech. Co fotíš nejradši, přírodu, město, lidi?

Fotografii zbožňuju. Jsem samouk a neživí mě, takže ji neberu ani příliš vážně, neřeším techniku a nekalkuluji s výsledkem. Funguje zde především svoboda a radost z procesu samotného. Fotografie z cest beru jako osobní deník. Miluju architekturu a přírodu, baví mě impresionistický přístup založený na hledání zajímavého světla a světelných změn, barev či kontrastů. I navzdory tomu, že jde často o velmi prozaické záběry, je v nich něco osobního, takový ten těžko přenositelný pocit, který člověk na místě prožívá. Moje fotografie jsou nejspíš hodně monotematické, ale vlastně čím dál tím víc rozumím Monetovi. Tomu, že se vracel na stejná místa, aby maloval identické obrazy, jen v jiném světle a s novým pocitem.

Jakou posloucháš hudbu? Inspiruje tě?

Poslední dobou se hodně vracím k filmové hudbě, na které jsem vyrůstal, ale jinak mám moc rád ambient, melancholickou hudbu Radiohead, Sigur Rós, elektroniku Apparata, Jona Hopkinse, smyčcové plochy Maxe Richtera, Jóhanna Jóhannssona nebo Arva Pärta. Hudbu poslouchám pořád a všude, považuji ji za naprostý vrchol inspirace, a když to jen jde, tak si rád dopřávám takový „soundtrack k rytmu svého života“.

Čteš o hudbě rád? Nebo raději o filmu?

Čtu raději o filmu, což vychází i z mého zaměření, ale pochopitelně nepohrdnu ani dobrým textem o oblíbené hudbě. Jsem velkým fanouškem seriálu Twin Peaks, takže mě pochopitelně nadchnul speciál věnovaný tomuto televiznímu fenoménu.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Full Moonu přeji ze srdce zástupy nadšených čtenářů, ale i redaktorů, kteří budou i nadále inspirovat a odhalovat netušené zákruty umělecké tvorby.