Nolanova časová smršť (Tenet)

Nejspíš to už řadu let skloňuje skoro každý, ale stejně; jen málokdo dokáže tak mistrně propojovat paralelní děje, pracovat s velmi intenzivním fyzickým prožitkem a neúprosně bičovat tempo, aniž by v závěrečném dějství spadl řemen. Christopher Nolan sice začínal jako režisér nezávislých a komorních filmů, aktuálně je však veden jako jeden z největších „megalomanů“ Hollywoodu. Tenet je toho zjevným důkazem.

Akční sci-fi, ve kterém hlavní hrdina (John David Washinghton) bojuje o záchranu světa na pozadí zcela nového druhu studené války, je i přes obrovský rozpočet dílem naprosté tvůrčí svobody. Stejně tak i neochvějné víry ve svébytnou uměleckou vizi, již padesátiletý režisér cizeluje počínaje filmem Memento (2000), v důraz na architekturu vyprávění (nelineární tok příběhu, filigránské ohýbání tradičních časových a prostorových vztahů, apod.). Tenet má co do struktury vyprávění sice nejblíž k Počátku, nicméně všechny narativní finesy doplňuje o agresivní zvukovou dramaturgii a frenetický temporytmus - obojí srovnatelné snad jen s válečným dramatem Dunkirk. Pochopitelně nejdiskutovanější je zcela netradiční pojetí akčních scén. Nově se totiž Nolanovi podařilo zakomponovat prvek časových paradoxů, kdy se v rámci jednoho záběru setkává hned několik proti sobě plynoucích časů, ale i pohybů. Není tak divu, že film vyžaduje neustálou diváckou pozornost a zdaleka nejlépe zafunguje až na opakované zhlédnutí, kdy si lze naplno užít všechny přítomné roviny a detaily. Zároveň však v Tenetu chybí detailní popis mechanismů fikčního světa. Nolan překvapivě nechává diváky tápat a podstatu takzvané "inverzní entropie" zanechává otevřenou. Naopak si ze zdlouhavých vysvětlovaček à la Počátek otevřeně utahuje a některá vědecká vysvětlení jen letmo zmíní, aniž by na nich vystavěl pevný a neochvějný základ.

Tenet je tak především sofistikovanou atrakcí, která místy pošilhává po starosvětské atmosféře bondovek – motiv znovu nastolené studené války, postava ruského obchodníka se zbraněmi, apod. Zároveň je ale překvapivě syrový a akční scény, byť jsou hrátky s časem velmi efektní, působí poměrně naturalistickým dojmem, takže svou intenzitou dovedou doslova rozvibrovat vnitřnosti. Tenet navíc není špionážním filmem, kde hrdinové jednají diskrétně a v rukavičkách, jejich počínání je naopak hlasité a poměrně teatrální. Rozměr filmu s explodujícím Boeingem, teroristickým útokem v ukrajinské opeře či „časovou bitvou“ v troskách pouštního města je zkrátka neuvěřitelný. Uvítal bych větší emotivní náboj a životnějšího hrdinu, který není pouhým „protagonistou“, ale jinak velká spokojenost.