Možná přijde i Achnaton (Philip Glass Ensemble)

Koncertní bůh má poťouchlý smysl pro absurdno. Během posledního pražského vystoupení The Necks mě trhal kašel, který k pochopitelné nelibosti ostatních návštěvníků poněkud narušoval komorní vyznění hudby australského tria. Aktuálně mi nástup podzimní virózy vyšel na týden, kdy do hlavního města zavítal dvorní ansámbl Philipa Glasse. Rouška a tableta kodeinu se tak pomalu stává nezbytnou součástí mé koncertní výbavy.

Philip Glass Ensemble se tentokrát musel obejít bez svého otce zakladatele. Glassovi bude v lednu osmdesát sedm a zámořské cesty prý omezuje na nutné minimum. Deset let staré vystoupení v ostravském Gongu, během něhož zazněla kompletní, pětihodinová skladba Music in Twelve Parts, tak bylo pravděpodobně poslední šancí vidět a slyšet amerického velikána minimalismu naživo. Přesto byl duch Philipa Glasse během říjnového večera v Arše hmatatelný – nejen v podobě úvodního vzkazu, který z pódia přečetl ředitel této končící scény Ondřej Hrab, ale i v sehraném a technicky precizním projevu samotného ansámblu. Trojici dechařů doplňovali tři hráči na syntezátory, přičemž Lisa Bielawa zastávala – stejně jako v Gongu – i roli jediné vokalistky.

K tomuto sextetu je třeba přičíst i dva zvukové techniky. Glass si totiž potrpí na správné vyznění své hudby, ke kterému notně přispívá i vytvoření adekvátních akustických podmínek. Zní vám to příliš akademicky a upjatě? Nu, velkých dobrodružství se divák na koncertech Philip Glass Ensemble nedočká, maximálně těch souvisejících s posluchačskou náročností. Pokud byla první část vystoupení ještě relativně vstřícná (zazněly dvě ukázky ze suity Glassworks, jednou se připomněl soundtrack k Reggiovu Koyaanisqatsi a před pauzou došlo i na jednu dvanáctinu Music in Twelve Parts), pak druhá polovina názorně ukázala, v čem kdysi spočívala radikalita Glassova hudebního směřování.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

V porovnání s jeho pozdější, Wikipedií trefně označovanou pojmem „walkman-suitable“, tvorbou jsou Glassova klíčová díla plná posunů hudebních frází, protichůdně působících figur a podobně. Platí to jak o Music in Twelve Parts, tak i o komorní opeře The Photographer a samozřejmě i o rozmáchlé operní trilogii Einstein On the Beach, Satyagraha a Akhnaten, ze kterých se hrálo ve druhé části večera. Právě tohle byl ten dřevní minimalismus, na který lákal podtitul večera s názvem Early Works. Minimalismus, který na rozdíl od Glassovy proslulé soundtrackové tvorby nekoketuje s romantismem a nehladí po srsti, nýbrž zavádí posluchače do komplikovaného, a navíc multidimenzionálního hudebního labyrintu.

Celé to trvalo bezmála dvě hodiny a nepřítomný Philip Glass mohl být spokojený. Jeho ansámbl působí i v šesté dekádě své existence dojmem tělesa, které je jeho hudbě naprosto oddané a dokáže ji posluchačům předat v autentické podobě, v níž se v podivuhodném koktejlu mísí prvky konejšivosti opakujících se struktur a jisté drásavosti dané jejich promyšleným narušováním. Příště bych si prosil provedení kompletního soundtracku ke Koyaanisqatsi, který má Philip Glass Ensemble rovněž v repertoáru.