Možná tady, možná jinde (Sugai Ken)

„Příští týden Sugai Ken!“ loučili jsme se v Punctu, když jsem odcházela z přednášky Miloše Hrocha a Petra Szczepanika o periferiích Spotify. Záhy jsem pochopila, že by se hodilo rozšířit si obzory, míra nadšení mě překvapila. Přesto o pár dní později vcházím do poloprázdného sálu. Přicházím časně, ale už jsem si zvykla na vřelé večerní klábosení, které zaznívá zpoza zelených dveří dlouho před začátkem koncertu. Teď se zdá, že jsem se ocitla u řešení technických peripetií a většina přítomných se prozatím usadila na terase pod světelnými řetězy. Vítání jara, sbohem chladným večerům, možná?

Scénu tvoří dva stolky, setup živé elektroniky, barevné kabely se na černých plentách proplétají kolem laptopů jako divoké rostliny. Málo židlí, zato spousta polštářů pod modrým světlem předznamenávají prostor pro soustředěný poslech. Punctum mě nepřestává udivovat tím, jak si dokáže poradit s minimem prostředků. Člověk si nikdy nemůže být jistý, co ho tam čeká, ale vždycky to funguje. A přestože ještě notnou chvíli posedávám v tichosti, jakmile si za menší stolek sedá uœrhe, sál je plný, ani nemrknu.

Pražský projekt se zaměřuje především na produkci zvuku pomocí páskových smyček, skládá ho do koláží a vytváří akustické pole fragmentů lo-fi světa, které už v hlukovém znečištění nevnímáme. Uœrhe tenhle narativ obrací – a nespočívá pouze v hledání a předávání opomíjeného, ale i živá produkce nutí k bystření. Z šumu a hlasových samplů přechází do melodických loopů s dutými perkusemi, během mravenčí práce se viditelně soustředí jen na krajinu, která mu vzniká pod rukama. Od rytmičtějších částí se přesunuje k abstraktnějším, noiseovým plochám až k temnějšímu ambientu, společně procházíme nespočtem měst. Bandcamp, uloženo, vrátím se.

Co uœrhe naznačil, Sugai Ken vyslovil, do Puncta se mezinárodně uznávaný japonský producent vrátil po třech letech se setem na míru. Zahalený přítmím vklouzne do své role za měkkého praskotu, až pouští narativní úvod, překvapení, v češtině: „Devátého března dva tisíce dvacet šest / vítejte a vstupte do mého světa zvuku,“ následuje japonská verze, celou sekvenci posloucháme v postupně se prohlubujících modulacích ještě několikrát. Je tohle pořád hudba, nebo performance? A záleží na tom? ptám se sama sebe během prvních minut. Sugai Ken vtahuje všechny smysly – zvuky doprovází miniaturními lampičkami, které simultánně rozsvěcí a zhasíná, elektroniku prokládá akustickými momenty s nástroji, které vidím a slyším poprvé, a ticho záměrně opravdu nechává znít.

Nechává znít i samotné Punctum, v první třetině dokonce odchází na několik minut pryč z místnosti vchodovými dveřmi. Někteří na jeho hru přistupují, zavírají se do sebe a pokládají hlavu na kolena, jiní se do ticha rozpačitě smějí. A zřejmě právě opatrné a postupné budování zvukových ploch a droneů zapříčiní konečný prožitek, který se těžko racionalizuje – zahalení v naprosté tmě sedíme uprostřed vody, hlasů, perkusí, fléten, jedna textura se vrství přes druhou a dřevěná podlaha Puncta je možná na Žižkově, ale možná taky úplně jinde. Prázdno v hlavě. Sugai Ken vytrhává skromným poděkováním, které je stěží slyšet přes třpytící se bzukot elektronických broučků.

Na polštáři sedím ještě pár desítek minut, než se odhodlám, poněkud pateticky, ale upřímně, Sugai Kenovi poděkovat: „To byl jeden z nejkrásnějších setů, co jsem kdy slyšela.“ Jak sbírá kabely, děkuje a mimoděk přiznává, že hodně chyboval. Cestou domů přemýšlím, co dnes asi poslouchal on.