Mrazivá sauna s Portishead

Horký středeční večer patřil z pohledu koncentrace hudebních hvězd na kilometr čtvereční k nejnabitějším v historii pražské metropole. Mnozí fanoušci zažívali těžké dilema, na který koncert (Portishead, Eric Clapton, Bobby McFerrin, CocoRosie či Paramore) se ve finále vypravit, nicméně pro triphopové Portishead mluvily nezpochybnitelné hudební kvality a pomyslné dohánění restů z 90. let. Kolem osmé hodiny však Tipsport aréna, stánek hokejové Sparty, zela prázdnotou a do mysli se vkrádaly pochyby. Nebylo těch mimořádných koncertů letos jednoduše příliš a nesedí fanoušci raději někde v chládku u vody či přítmí klimatizované kavárny?

Večer otevřela postpunková holčičí čtveřice Savages, na kterou se v poslední době snáší chvála ze všech stran (zaslouženě?). Na pódiu předvedli krátký půlhodinový set, který se i přes proklamovanou radikálnost nesl v duchu role předskokanů – nikoho neurazit, ani nenadchnout. Mimo to se hala poměrně slušně zaplnila a ostuda byla odvrácena, byť o vyprodanosti nemohla být řeč.

Několik minut po ohlášeném začátku nenápadně nastoupili na pódium Portishead a s prvními tóny Silence si podmanili publikum. Slzy dojetí se okamžitě mísily s potem, který z návštěvníků sršel díky nestíhající klimatizaci. Samotný set byl téměř identický jako na slovenské Pohodě a dalších štacích posledních let, Portishead totiž vždy sázeli na kvalitu na úkor kvantity, ostatně dlouhé časové prodlevy mezi jednotlivými alby jsou legendární. Největší slovo logicky dostalo stále aktuální třetí studiové album Third z roku 2008, nechyběly ani zásadní skladby z debutu Dummy a trochu opomenuta zůstala pouze eponymní dvojka. Po stránce struktury skladeb zůstali Portishead i po letech věrní studiovým předlohám, improvizací zaváněly pouze tu a tam přidané kudrlinky a kapela v průběhu koncertu s elegancí zvládala přechody od tichých „rozněžněných“ klasik typu Glory Box k rozbouřeným skladbám plným napětí à la Machine Gun. Zvuk byl průzračně čistý a bohatý, doslova jako ze studiové nahrávky, což se na koncertě poštěstí opravdu výjimečně, a nezbývalo než uznale kývnout hlavou směrem ke zvukaři – zvlášť při vzpomínce na nedávnou nepříliš vydařenou premiéru veteránů My Bloody Valentine.

Portishead byli tradičně po většinu koncertu uzavření do sebe – Geoff Barrow soustředěně sledoval všechny detaily, Beth Gibbons svým charakteristickým hlasem bolestivě prožívala každičké slovo a upínala se k mikrofonu jako jediné opoře. Pozornost na sebe kromě precizního muzikantství s citem pro gradaci strhávaly především působivé „záhrobní“ projekce prolínající předem připravené záběry s prostřihy na aktuální dění na pódiu. O to větší překvapení bylo, když se Beth Gibbons při instrumentálním finále We Carry On vydala děkovat fanouškům v prvních řadách. Kalkul? Ani zdaleka, pouze bezprostřední reakce a vyvrcholení nádherného večera s pocitem konstantního mrazení v zádech.

Portishead v Praze dle očekávání odehráli strhující koncert, kdy k dokonalosti nechybělo mnoho, byť se dříve revoluční hudební tvorba v mezičase stala poněkud retro. Českým fanouškům nyní nezbývá než doufat, že Portishead se svou další návštěvou nebudou příliš dlouho otálet.