Mše za smrt, výhledy za ni (Mayhem & co.)

České zastávky formativního blackmetalového tělesa nejsou zrovna unikátní, o to více se Mayhem snaží, aby každou věnčilo něco speciálního. Několik let starý set vzdávající hold desce De Mysteriis de Dom Sathanas (1994) vystřídala oslava čtyř dekád existence, která nabídla chronologický průřez napříč diskografií. Pražské vystoupení v rámci turné Death over Europe vábilo na oslavu nové desky Liturgy of Death, pro mnohé však hlavní lákadlo tkvělo v silné a smysluplně sestavené soupisce z tuzemských i světových předskokanů.

Místní Mallephyr v mnohém navazují na rukopis headlinera, konkrétně na desky Chimera a Ordo Ad Chao, kdy Mayhem stáli na tvořivosti někdejšího kytaristy Blasphemera. Pro Inferno byla pražská zastávka milým připomenutím se, karvinská čtveřice totiž doprovázela Mayhem během evropského turné už takřka před deseti lety.

Američtí Immolation byli v rámci propojení nejvzdálenější, jejich technická deathmetalová odpověď na vleklé a bahenní tóny Incantation sdílela s norskými vlajkonoši zejména nechuť ke všemu křesťanskému. Spřízněnost Marduk a Mayhem je pak o poznání bližší – tělesa jsou ve spojení od svých počátků, jejich semknutost dodnes stvrzuje kousek lebky někdejšího vokalisty Deada, který v nátlaku depresí spáchal sebevraždu ve zkušebně. Jeden z kusů posbíraných tehdejším kapelníkem Euronymusem obdržel i Morgan, zakládající a stále aktivní člen Marduk.

Česká dvojice stála v efektním kontrastu – civilnější prezentace Mallephyr byla posléze umocňována éterickou povahou Inferno a naopak. Za první kapelu večera hovoří vysoké kvality nosičů i vřelé ohlasy z živých vystoupení, v těch se tradičně potkává technická preciznost s moderními vlivy, které se nebojí zajít za blackmetalový standard, což Mallephyr prokázali i ve skromné půlhodině. Vycizelovaný, profesorsky odehraný set hýřil dynamikou, energií, i specifickou náladotvorností, která v případě Mallephyr nevyvěrá z nenávisti vůči čemukoliv svatému, ale z lidského nitra. Síla tělesa se ukrývá v rovnováze, kdy atmosféra neupadá kvůli důrazu na techniku, což zafungovalo i krátce po páté podvečerní.

Karvinská améba Inferno si cestu napříč scénou prošlapává už více než třicet let, za tu dobu prošla mnohými zákrutami. Odrazila se z tradičních žánrových postupů, aby dopadla do charakteristické podoby, kde prvoplánovou rohatou zlobu vystřídala temná zákoutí podvědomí. Ta jsou nahlížená jungovskou optikou, myšlenkami Stanislava Grofa a dalších myslitelů na pomezí psychologie, ezoteriky či kosmicismu. Současné pojetí dělá z kapely světový unikát, u něhož člověk nevnímá dílčí prvky jako v případě Mallephyr. Nekonkrétní figury s psychedelickou vizualizací vytvářejí ponurou změť tónů, zvuků a rytmů na pomezí ambientu, industrialu i postpunku, ale podstatou zůstává black metal. Pevně podchycený koncept večera vyhazoval z vysokých kvalit jen zvuk, který si začal sedat až ke konci vystoupení.

Immolation znamenali návrat k civilnějšímu pojetí, jediní zástupci death metalu byli ale lidští snad až příliš. Hutné riffy a salvy bicích často prořezávalo ponoukání ke skandování a prosby o zpětnou vazbu davu. Lidský element se začal neblaze odrážet i na akci jako takové – s příchodem prvního zahraničního jména se do Křižíkova pavilonu nahrnula masa, která blokovala jediný průchod mezi halou a koridorem. Z koncertu Immolation se tak stal spíše boj o místo a nadechnutí s výsostně odehraným deathmetalovým referátem v pozadí.

S KORUNOU NA HLAVĚ

Situace byla paradoxně přívětivější u pódia než v zadních částech areálu, set Marduk se tak dal nasát komfortněji. Švédská blackmetalová mašinérie je pověstná agresivními koncerty, kde cit pro co nejrychlejší blast beat evokující válečnou vřavu střídají momenty atmosferičtějších zvolnění, ve kterých ožívají apokalyptické obrazy z náboženských traktátů. Primárním prvkem ovšem zůstává zvukový nápor umocněn Mortuusem, majitelem jednoho z nejjedovatějších vokálních přednesů scény. Dané úsilí Marduk vycházelo, a to i navzdory setlistu postavenému převážně ze starší tvorby, která palebnou sílu tělesa spíše testuje. Ve výčtu mnoha tuzemských zastávek kapely šlo o tu méně významnou.

Mayhem na novince navazují na předchozí Daemon, kde se kytaristé Teloch a Ghul snažili po svém reflektovat esenci De Mysteriis Dom Sathanas, která dodnes definuje tradiční žánrový zvuk. Liturgy for Death toto úsilí rozvíjí, pokouší se jej rozehrát do větší šíře, zdatněji aplikovat potenciál všech členů. Výsledek je tak rozmáchlejší, ve svém vyznění majestátnější, přičemž nedělá velké úkroky v rámci pravidel black metalu a koncepčně vystavuje zvrácenou bohoslužbu za smrt v její fyzické i duchovní podobě. Otázka večera visela ve vzduchu – jak se podaří nový materiál převést na pódium? A má vůbec šanci konkurovat nedávnému průřezovému setu?

Mayhem snad už z principu, ale i na základě pojetí nového turné, oslavu čtyřiceti let přebít nemohli, set totiž v mnohém z předešlé štace vycházel. Plátno, které předtím sloužilo jako nosný doprovod se nyní transformovalo na kulisu, ze které stále efektně tanuly apokalyptické obrazy z kostlivců a pentagramů, věže trondheimské katedrály z obalu De Mysteriis Dom Sathanas i tváře zesnulých členů skupiny. Dramaturgie zachovala i ochoz, díky kterému mohli členové využívat plochu pódia nápaditěji, což zafungovalo hlavně v momentech, kdy vokalista Attila kázal z výšky v obskurním císařském rouchu a s dekadentní korunou na hlavě.

S přibývajícími minutami bylo stále více jasné, že kapela i po několika dekádách hráčsky zraje. Mayhem by se mohli spoléhat na kontroverzi a status legendy a novým i zarytým fanouškům vhledy do minulosti stále nabízejí, dostatek času ale věnují silné aktualizaci. Zejména v intenzivních momentech, kdy jaderná blackmetalová řež pokouší lidské limity, posluchačům mohlo zatrnout. Skladby jako Ancient Skin nebo Chimera vykázaly vrcholnou formu, kdy Hellhammerova dvojšlapka nepolevila a vokální variabilia Attily Csihara excelovala ve skřecích, murmurech i operních nápěvech. I jím původně nenahraný materiál dnes vyznívá silněji. Někdejší energií a tvůrčí potencí nabité skladby nestárnou a Dead, deklamující Freezing Moon „ze záhrobí“ do živého hraní, stále funguje. Ale i nový materiál má v rámci repertoáru své právopolatné místo. Příště snad jen v trochu menší míře.