Mucha v Desertu: prkýnko důle, laťka vysoko

"Chlapi sú kokoti, chlupatí roboti. Mně nevadí, když nespláchneš a nedáš důle prkýnko - to, co mi vadí, to jsi ty!" Obyčejný člověk, co by ve čtvrtek omylem zabloudil do dusného podzemí Desertu, by byl v šoku, pokud by se tedy vůbec protlačil davem k pódiu. Zraky byly upřeny na zrzavou dívčinu v černých minišatech, ozdobených upjatým krajkovým límečkem přepůleným pětadvaceticentimetrovým kusem krejčovského metru. Mládež z celého Brna neprůstřelně ucpala hlavní vchod a nadšeně ječela při každém refrénu o chlupech v podpaží. Muchu je velmi jednoduché milovat i nenávidět, ale zpívající holky v prvních řadách si svou stranu už vybraly.

Většina zpoceného publika nadšeně reagovala na starší fláky - Ježíš, Semeno, Úchyl (vložte vyhrávku na balalajku), ale zaznamenala jsem i několik zajímavých nových skladeb (Josefe). V první polovině koncertu kapela kolem Nikoly hrála poněkud mechanicky, ale po krátké pauze bylo všechno jinak, jako by venku na cigárku nabrali druhý dech. Sklepy jim svědčí.

Po krátkém neúspěšném pokusu o útěk z pódia se Mucha vrátila a slíbila, že bude přídavek, tedy vlastně dva. Nepojedeš nikam je pravděpodobně jedna z jejích nejlepších skladeb po stránce významu i provedení. Naživo tentokrát přibyl i závěrečný sborový refrén, k němuž se krom Nikoly přidali i kytarista a basák. Poslední kus musel být samozřejmě famózní Kamil (podezírám publikum, že by je jinak nepustilo domů). Nikola spontánně usedla do kouta k odrbanému klavíru a skladba o nelibě zapáchajícím chlapci získala nový rozměr. Romantika ve sklepě, to chceš!

Uskupení kolem moravské zpěvačky a skladatelky Nikoly Muchové vzniklo v roce 2012, kdy začala spolupracovat s Martinem E. Kyšperským z Květů. Mnoho fanoušků jí ale už dávno předtím chodilo fandit pod most na Krákoru, do Bora a Mandragory, kde vystupovala jako sólová písničkářka. Mucha, hubatá střapatá holka, svobodná matka a kytarový samouk, uspořádala loni s kapelou sbírku na Kickstarteru, vydala desku a najednou je vlastně slavná. Hraje na velkých, luxusně nasvícených pódiích a každý zná refrén ušního červa Ježíš.

Nic proti reflektorům zahaleným umělou mlhou, ale sklepení je sklepení. Právě tady, v syrové podzemní prostoře pod Desertem, se Mucha nejvíc odvázala. Zula si obskurní pantoflíčky zdobené umělou trávou a tancovala mezi kabely bosá. Toho byste si na obří festivalové stagi nevšimli. Čeho si ale všimnete stoprocentně, je její geniální obličejová exprese, výrazová komika propojená s konkrétními citacemi ("Penis! Penis!"), boží ksichty, kvůli kterým chcete příště přijít zas. Nikola si navíc po koncertu ochotně povídá s fanoušky a kreslí jim na plakáty a vinyly různé obrázky. Je jednoduché soustředit se na zdánlivě legrační text a zapomenout, že v tom vlastně všichni "jedeme spolem". V tom je pravý smysl téhle ujeté živé performance a žádná plochá femipunková nálepka ho nemůže dostatečně obkreslit.