Murder by Love

Plní se mi sny a sny plní mě.

Ale jsem jenom člověk z masa a kostí; moje srdce je bezedná studna a touha svině, kterou nepřechčiju. Podej mi prst a tvoje ruka mi bude málo. Chci víc. Chci ještě jednou a pak zase znovu. Chci ti příště umřít v náruči, drahá. Krvácet ti pod podiem na kusy roztrhaný tóny Until Morale Improves, the Beatings Will Continue nebo Spring Break 1899, rozbít si hlavu o zeď, když zpíváš „by the light of the moon, I’m comin’ home“ a zlámat žebra u Fuego!, nebo čehokoliv jiného z Red of Tooth and Claw. Jenže ty mě zatím vážně opouštíš, vracíš se domů jako ta nejlepší milenka po společně probdělé noci a necháváš po sobě jenom ozvěnu svých písní, prázdný sál čpící potem a na pohozeném setlistu rtěnkou psaný vzkaz: „možná zase někdy“. Budu čekat. A budu tě zase chtít.

Vídeňskou zastávku krátkého evropského turné američanů Murder by Death nelze popsat jinak než superlativy. Veškerá očekávání (a že nebyla malá) byla naplněna, všechny zásadní singalongy zazněly, a když přičtete moje propocené triko i slzy na krajíčku, vyjde vám jasná definice koncertu roku s laťkou nasazenou výš než Sotomayorův světák. Ale není se co divit. Horko těžko totiž najdete sympatičtější koťátka, než partu kolem Adama Turly. Murder by Death můžete buď milovat, nebo... milovat. Civilní, spontánní projev, žadné pózy natož sebemenší hvězdné manýry – jen a pouze čistá láska k hudbě, radost z nadšených fanoušků a k tomu kýbl energie a pytel emocí. Murder by Death? Murder by Love.

Snad s vědomím dlouhé prodlevy od poslední návštěvy starého kontinentu odehráli Murder by Death set poskládaný vyváženě ze všech řadových alb, vyjma debutu. Aperitiv v podobě trojice skladeb z předposledního, country hodně ovlivněného alba Good Morning, Magpie následovaly střídavě songy ze stále aktuální desky Bitter Drink, Bitter Moon a osvědčené starší hity. Straight at the Sun, Rumbrave, Lost River, Brother, The Curse of Elkhart, Shiola...

Past vedle pasti, staré lásky i nová přátelství na život a na smrt. Cítil jsem, jak dýchám, cítil jsem, jak mi tluče srdce a svět se zase na chvíli zdál jako příjemné místo k žití. Navíc si nevzpomínám na žádný jiný koncert, který by tak plynule a přirozeně gradoval k předem danému finále. Procítěně naléhavá Until Morale Improves... s mírnou změnou v Adamově frázování byla jen klidem před bouří, jež se v zápětí a bez varování přihnala v podobě Comin’ Home. Hromy, blesky, těžko popsatelný příval energie, která by někde venku zřejmě kácela stromy, orgasmus a jeden z jasných vrcholů večera.

Ten druhý přišel v podobě nejlepšího kubánského doutníku uváleného na stehně snědé matrony hned po zákusku. Během přídavku totiž nejdříve zazněla No Oath, No Spell v intimním podání Adama a cellistky Sarah Balliet, a pak... a pak... ano, bože, viděl jsem Murder by Death jak hrají Spring Break 1899! A mohl bych v klidu umřít, ale chci víc. Chci ještě jednou a pak zase znovu.