Muži v černém a žena s modrou (Amparo Sánchez)

Jsou ženy, jejichž pouhý vzdech už něco znamená a vydá za deset slov. Španělská zpěvačka Amparo Sánchez patří mezi ně. Temperamentní čarodějka s hlasem hlubokým jako její oči. Skladatelka, zakladatelka kapely Amparanoia, držitelka ceny BBC World Music Award, hvězda mestizo rocku, která si zazpívala s legendami jako Omara Portuondo z Buena Vista Social Club nebo La Mona Jimenez z Cordoba-cuarteto, stylová jako její azurová kytara. Navíc z obou stran podpořená fešáckými a talentovanými muzikanty v černých oblecích. Pikantní směs bolera, mexických písní, flamenca i argentinského cuarteta, která rozproudí krev a skvěle dochutí nemastné i neslané. Příval energie a tepla, který přijde vhod nejen v únoru. Amparo Sánchez se svou kapelou roztančila celé česko-jižanské publikum beze zbytku, i když, jak už tomu bohužel v Akropoli bývá, mohlo být mnohem početnější. Po rozpačitém začátku, kdy se návštěvníci trousili skoro po jednom, se sál začal přece jen zaplňovat a Amparo si jedním mávnutím vyžádala zaplnění prvních řád pod pódiem a všichni přítomní udělali společný krok vpřed. Od této chvíle ledy pod sluncem Andalusie tály a při závěrečné kubánské rumbě už to vřelo jak mezi ženami, tak mezi muži. Bylo ale znát, že krajani z jihu si svou Amparo našli, a tak během koncertu přecházela do španělštiny i ve svých promluvách k nim. Všichni zpívali spolu s ní a bylo jasné, že španělské černovlásky vědí lépe než ty české, k čemu mají boky. Ač Amparo pobízela k tanci všechny kolem, sama strávila koncert na židli. V předvečer pražského vystoupení si během koncertu v Lublani pohmoždila kotník.

Z celého koncertu a především z Amparo a všech muzikantů bylo znát, jak je to sakramentsky baví. Smáli se, vtipkovali, ani na chvilku nezapomínali na diváky. Mezitím co kytarista Willy Fuego šel lidem naproti a hrál sólo na kraji podia, skvělý kubánský trumpetista Jose Alberto Varona Saavedra tančil, bubeník Ricard Parera a kontrabasista Jorge Mestres rozdávali úsměvy na všechny strany. A coby vokální ansámbl Boys Voice, jak je žertovně nazvala Amparo, ji v některých skladbách doprovodili i hlasem.

Repertoár byl poskládán ze všech tří desek, které má Amparo na kontě. Co se ale stalo předtím, než se vydala na podium sama za sebe? Nešťastná (ne)náhoda. Stačilo, aby pár muzikantů z kapely nestihlo letadlo, a Amparo Sánchez si musela na vyhlášeném jazzovém festivalu v Montrealu poradit jen s kontrabasem a bicími. Určující moment, který odstartoval největší proměnu v životě ženy, která hlasem následuje svou duši.

První sólovka Tuscon-Habana, která vznikla v roce 2010 v arizonské poušti a jehož producentem byl Joey Burns z vyhlášené indierockové kapely Calexico, bylo potvrzením proměny Amparo. Následující Alma de cantaora (2012) vychází ze zpěvaččiny duše, což symbolicky potvrzuje i její název. Nechyběly ale samozřejmě ani skladby z desky nové a zatím poslední Espíritu del Sol (2014), kvůli jejímuž nahrávání se Amparo vrátila do arizonské pouště. Nezkrotnou divokost výstřední Amparanoia vystřídala klidná síla ženy s nezaměnitelným nakřáplým hlasem a oduševnělým zpěvem, která v textech vychází jak jinak než z vlastního života. Otevřenou osobní zpověď pak představuje autobiografická kniha La niña y el lobo. Žena a vlk. Vlk, kterému není lehké se ubránit.

Amparo Sánchez věří v sílu žen a mnohé ženy zase v tu její. Ve svých skladbách se nevyhýbá angažovanosti, ale především je sytí odvahou. Žena pro ni představuje spojení s živly, protože, jak sama říká, příroda i Země jsou přece ženy. Zpívá ženám a od svých příznivkyň získává stejnou míru podpory, kterou jim sama nabízí. Amparo potřebuje být se svým publikem v kontaktu a to nejen na oko. Před koncem koncertu vřele přijala jednu z přítomných žen na pódiu, aby přeložila její slova na rozloučenou do češtiny, protože si tahák zapomněla v šatně. Děkuji, dobrý večer a tato žena je krásná. Pro Amparo to platí dvojnásob. Na viděnou na trutnovském Jazzinci.