Muzikanti mezi diváky, ráno v penziónu, v hospodách… (Garana)

Po dvou dnech na festivale v Garaně už cítím, že jsem v tom zase až po uši. I přes to, že je návštěvníků několik tisíc, má festival rodinnou atmosféru (a nejen proto, že ji převážně organizuje jedna rodina). Muzikanty potkáváte mezi diváky, ráno v penziónu, po hospodách… Vládne dobrá nálada a pocit sounáležitosti. Oproti loňskému ročníku se uklidnila i ochranka, fotografy nechávají fotit prvních 15 minut a jsou zdvořilejší. A zlepšila se i úroveň záchodů. Platí se za ně sice půl lei (dobrovolně), ale každé ráno nastoupí úklidová četa a toaletní papír nedochází.

Samostatnou kapitolou jsou stánky s jídlem, nečekejte ale klobásu a pivo. Rumuni rádi jedí a festival je příležitostí, jak si vydělat. Rumunská kuchyně je rozhodně velmi chutná a stojí za vyzkoušení.

V sobotu přijíždí na festival asi nejvíce lidí. Auta parkují všude, stanů přibylo a před vstupem se tvoří fronta. Prý se letos prodalo přes 10 tisíc vstupenek.

Sobotní dopoledne je tradičně koncert v kostele v Brebu Nou. Kostel je evangelický, vyznačuje se skvělou akustikou a koncerty v něm mají komorní atmosféru. Dneska v něm měl recitál významný rumunský saxofonista Nicolas Simion a kytarista Sorin Romanescu. Jejich koncert taky patřil k nejsilnějším zážitkům, zejména v okamžiku, kdy Simion usedl za varhany na kůru a Romanescu zůstal před oltářem.

V sobotu bylo na programu pět kapel. Začínal izraelský kvartet saxofonisty Petera Wertheimera. Bělovlasého bohéma doprovázeli muzikanti z Tel Avivu a každý se předvedl v povedených sólech, které nadšené publikum ocenilo několik minut trvajícím potleskem. Další byl polský pianista Pawel Kaczmarczyk a jeho Audiofeeling Band. Pokud někdo očekával uklidnění a meditativní hru na piáno, musel být zklamán. Pawel Kacmarczyk je uragán, který se přehnal přes garanské publikum a piáno málem rozsekal na cucky. Odnesl to jeden mikrofon a nebohý zvukař. Divoká jízda.

Do funkových vod zamířilo litevské seskupení kolem pianisty Daniuse Pulauskase. Kapela disponuje skvělou dechovou sekcí a inspiraci pro svoji tvorbu hledá v přírodě, jedna jejich balada byla doprovázena ptačími samply. Největším překvapením sobotní noci bylo komorní sólové vystoupení Buggeho Weseltofta. Ten je sice v Garaně pečený vařený, ale pokaždé dokáže překvapit. Stačilo zavřít oči, a i přes noční chlad se dostat do jiné dimenze. Jeho Moon River mám v uších doteď. Poslední kapela hrála už v neděli brzy ráno, někdy ve dvě hodiny mělo před pořád ještě početným publikem premiéru trio In the Country. A o hodinu a půl později norské melancholie jim Garana aplaudovala ve stoje.

V neděli ubylo lidí, ale ti, co zůstali, nelitovali. Zahajovali rumunští JazzyBit z hudební školy v Temešváru, měli hammondky a spoustu energie. Po nich se objevily staré známé tváře Nicolase Simiona a Sorina Romanescu, které doprovázel bubeník Eugen Gondi. Balkánské melodie nebo Béla Bartók v jazzovém kabátě zněli přesvědčivě, a i když to nebyl tak silný zážitek jako v kostele, Rumuni své muzikanty dokázali ocenit. A nejen oni. Bugge Wesseltoft hrál i v neděli a dokázal, že je muž dvou tváří. Tu klidnou ukázal v sobotu při sólovém recitálu, tu divokou si schoval na neděli. Monotónní elektroniku občas prořízl zvuk saxofonu a jednotvárná směs spolehlivě vyčistila hlavu. A roztančila diváky.

To nejlepší na konec. Na švédského bubeníka Magnuse Öströma jsem se těšila asi nejvíc. Dřív hrával s Esbjörn Svensson Triem (aka EST) a furt je dobrý. Odkaz EST je v jeho hudbě pořád přítomný, ale dokáže znít až rockově přímočaře. Nezklamal a jeho koncert jsem si vychutnala do posledního úderu.

Pak už nastal čas odjezdu. Domů. Do Čech. Do Prahy. Nezbývá než: Mulţumesc mult a La revedere, Garana. Příští rok se vrátím.