Myš v masokombinátu (John Maus)

MeetFactory je cool a hip prostor, o tom žádná. Ale přeci jen když tam přijdete a koupíte si, tedy pardon půjčíte si na zálohu kelímku s obrovskym přeškrtlym kruhem aka zákazem podávání alkoholu mladistvým a v sále na vás celou dobu svítí další obří zákaz kouření, začne se vám do duše neodbytně vkrádat plíživý pocit utahovaných závitů. Na druhou stranu zákazy jsou vyvedené v moderním designu, takže jsem v pohodě, dávám si první pivo 0,4 l Matušku Apollo Galaxy, a to mě odstřeluje do vzdálené galaxie na konci vesmíru. Před očima defilují obrazy předpeklí a démonů nejrůznějších tvarů a účesů, v dlouhých kabátech a s kalhoty nad kotníky, pohlížím do nitra nicoty a nekonečna, kde vzduchoprázdnem pluje Yog Sothoth, přicházím k pódiu na první tóny Garyho Wara.

Gary War je psychedelie. Drápky si nabrousil např. v projektu Ariels Pink Haunted Graffiti. Jeho postupy netouží po hymnických rifech a přehledných melodiích, maluje své kytarové krajiny rozmáchle, ale přesně. Na pódiu je pouze s bubeníkem a basu pouští ze sampleru, občas tak zabrousí i do elektroničtějších krajin. Set se ale víceméně nese ve svobodném duchu, a i když je jasné, že s přednahranou basou se zas až tak moc improvizovat nedá, minimálně to tak zní. Celé vystoupení lehce uplyne v neměnné atmosféře do finálních akordů.

fotky z koncertu tu

John Maus přichází na pódium neokázale, to se ale nedá říct o zbytku vystoupení. Kapela hraje bez kytaristy, což je milým překvapením, kdo v 21. století potřebuje kytaru, že? Naopak nemile působí zjištění, že většina melodických linek je samplovaná. Škoda. Ale když se od toho oprostíme, stejně jako od samplované basy předchozí kapely, předvádí John Maus strhující show. Možná až moc. Zvuk v MeetFactory je lehce osekaný, ale kulaťoučký jak prdelka novorozence. Bez řvavé kytary tu tak máme jen zahuštěnou basu, bicí a syntetické klávesové plochy. Skvělá kombinace. John Maus sází na jednoduché riffy i přehledné aranže, do nich pak předvádí svou frenetickou show plnou hysterie a exaltovanosti. Mikrofon drží až příliš blízko tříslům, konotace jsou nabíledni. Nahalované nazvučení zpěvu skryje nepřesnosti a dodá atmosférický dozvuk, John Maus tak může křičet jak poraněné zvíře, tlouct se do hlavy a třást se v epileptických záchvatech. Začátek setu je vlažný, ale poté, co nasadí titulní The Combine, singl z nové desky, je vymalováno. Poté už sází jeden hit za druhým a omotává si publikum kolem prstu. Nálada má vzestupnou tendenci a graduje až do samého konce, Maus potvrzuje pověst charismatického performera, jehož show stojí za to vidět.

John Maus dál nese chladnoucí pochodeň postpunku a nese ji se ctí. Přeci jen si ale neodpustím jízlivou poznámku. Mezi ním a Ianem Curtisem jsou dva veliké rozdíly – zaprvé Curtis byl veliký básník a atmosféru dotvářel i obsahem slov, v tom za ním John Maus pokulhává; a za druhé John Maus se má natolik rád, že by nikdy nespáchal sebevraždu. A to je myslím taková pěkná tečka, za tím naším večerem. Opakuji, je to taková pěkná tečka, za tím naším večerem.