Na domácí půdě (Colours Of Ostrava 18.07.2015)

Možná to bude znít jako laciná propaganda, ale už od odhalení programu jsem věděl, že nejvíce času budu trávit na domovské Full Moon stage. Line up poskládaný z nejzajímavějších jmen, které se urodily na české alternativní scéně za poslední rok, doplňuje naprosto famózní lokace zastrčená kousek od hlavní festivalové třídy. Pódium v rámci proporcí monstr akce působí útulným dojmem a navíc poskytuje tu nejcennější surovinu - příjemný chládek ve stínu.

Nelichotivá role první kapely připadla novozélandské dvojce Gerda Blank, která je několik posledních let pevně usazená na tuzemské hudební scéně. Ušpiněný rock´n´roll v podání kytary a bicích přilákal slušnou návštěvnickou kulisu, nekompromisní zvuk krásně řezal do uší, dobře naložený Rhys Braddock a Stuart Mills mezi písničkami bez ustání vtipkovali a potlesk nebral konce. Mise splněna na jedničku.

O poznání hůře dopadlo vystoupení nadějného shoegazeového projektu Divided. Obměněná sestava se na pódiu teprve sehrává, což vyústilo v delší prodlevy mezi jednotlivými skladbami, ale nad tím se dá lehce mávnout rukou. Bohužel přibližně v půlce setu se zhroutil počítač, který se staral o podstatnou část zvuku. Po chvilce bezradného postávání situaci zachránil kytarista Filip Helštýn se zpěvačkou Sárou – dvojice čerstvých skladeb ukázala nebývalé popové ambice a čirou esenci éterického vokálu.

O několik minut později ovládli zcela zaplněnou elektronickou stage úderníci Gagarin, kteří se s každým dalším koncertem posouvají na vyšší level. Primitivní osmibitová elektronika ve spojení s řízným zvukem kytary a bicích možná působila ve srovnání s ostatními vystupujícími jako pěst na oko, ale podobný nával nespoutané energie elektro stage jenom tak nezažije. Kapela i dav zbrocení potem, sborové vyřvávání uvědomělých sloganů, takhle vypadá láska.

Dvojblok Kill the Dandies! a Gallon Drunk proměnil Full Moon stage na zaplivaný berlínský klub uprostřed 80. let. Dramaturgický zásah do černého, kdy spojnic najdeme hned několik – garážový rock, psychedelie a kmotr Nick Cave. Těžko říct, kdo byl v genderovém souboji více sexy, jestli femme fatale La Petit Sonja nebo svíjející se exhibicionista James Johnston. Uzavřít program vystoupením/performance ostravských Schwarzprior, příhodnější propojení prostoru a hudby snad nemůže ani existovat. Temné elektronické beaty se valí jako struska z vysokých pecí, znepokojivé texty jdou až na kost, frontman sebou epilepticky háže a atmosféru dotváří bizarní minimalistické projekce, kde o obrácené kříže a oživlé mrtvoly není nouze. Naprosto pohlcené publikum chce pořád víc, poslední sklenka v nonstopu nad ránem nikdy nezůstane poslední.