Na jednom břehu na jedné lodi

Větru a dešti holt neporučíme, ani kdybychom se na hlavu stavěli, začátek festivalové sezóny se tak musí potýkat s noční můrou všech pořadatelů open-airů – počasím. A královéhradecký festival Na jednom břehu se musel s živly vypořádat jako jeden z prvních. Jedenáctý ročník „lokálního world music festivalu globálních hvězd“ se tedy značně narychlo přesouval z letního kina pod střechu Adalbertina. Pláštěnky a gumáky mohly zůstat doma, line-up zůstal v podstatě nezměněn, co víc si přát. A protože byl první červnový den, odpoledne patřilo hlavně dětem a oslavě jejich svátku.

Uvnitř budovy panoval čilý ruch, vzduch byl prosycen vůní nejrůznějších orientálních laskomin, sál bublal balónky a rozjásanými caparty v maskách, poskakujících při nevýchovné show bubeníka Miloše Dvořáčka. Muzikant vystupující s ledaským od Ivy Bittové, Radúzy, Ester Kočičkové až po Hapku s Horáčkem se svému rodišti představil jako učitel Drum-In. Úkol zněl jasně – nebrat nic vážně a naslouchat neuvěřitelným hudebním kombinacím, které Dvořáček vyluzoval jak vlastním hrdlem, tak množstvím dostupných nástrojů. Zkrátka si užít, že je sobota, fesťák a ráno se nevstává do školy ni práce.

Příznivci jednoduše zapamatovatelných melodií měli smůlu i při následujících Dub.o.net. V Čechách ojedinělý projekt, personálně spřízněný s reggae hvězdou Švihadlo, propojuje elektro s balkánem, reggae či dubem. Nejlépe asi použít slova zpěváka Vincenta Richardse: „My v Dub.o.netu nikdy nevíme, kde začneme a kde skončíme.“ Dorost postupně ubýval, děti v sobě začali objevovat spíše jejich rodiče a „Bobo“ Richards komunikoval s publikem na jedničku, nenápadně nutíc ztuhlé svaly k pohybu.

Ve foyer se zatím připravoval Dobré ráno blues band. S malým prostorem si potykali bluesmani v lacláčích Ptaszek, Kopecký a Sosna dobře, dav byl nadšen, hrálo se, na co šlo, včetně valchy. Poklusem zpět do hlavního sálu a kamarády z osady zamknout v zájmu jejich dobra do sklepa. Elektro country Nylon Jail tvrdí, že „devil is the cowboy“. Při pohledu na špičaté uši zpěváka Jiřina Jiráka je jasné, že má v sobě kus raracha, a vůbec kdoví, co skrývá pod kloboukem. Dáma a pánové s vizáží zlodějů dobytka se pokouší rozčeřit vlny trampských potlachů, debutová deska je netrpělivě očekávána, tak uvidíme, jestli se jim záměr podaří. Hradecké publikum ruce nešetřilo a vyžádalo si i přídavek.

Na jednom břehu ale není jen o muzice, došlo i na křest sbírky básní Dr. Krejzybéra, napsaných na cestě mezi konkurenčními městy HáKá a Pardubice. Million Dollar Mercedes Band oživil Adalbertinum ryčnou diskoškou, k obrazu svému upravující mnohé, od Shantela, Bregoviče, Kusturicy po Las Ketchup. Rudá tanga v bubnu se otřásala na Buba Maru, Que dolor, Mesečinu, Hava Nagila i Lambadu, sem tam zpestřené autorskými songy jako Prusa es mi nombre nebo Amor y oro. Neukočírovatelná a také neukončitelná jízda jak na zaseklém kolotoči. Kdyby nemusela pětka uvolnit místo dalším vystupujícím, asi by hrála do rána.

Hostem festivalu byla delegace z magistrátu a pan profesor Krofta se svěřil, že preferuje malé skromné festivaly před monstrakcemi. Skromnost je pěkná vlastnost, ale slušnou akci se zahraničním obsazením bez peněz prostě nevykouzlíte. Pořekadlo „sedávej panenko v koutě...“ asi nemají pořadatelé koncertů jako životní krédo.

V pozdních hodinách se fanoušci dočkali amerických hvězd Hazmat Modine. Multiinstrumentální oktet to rozjel s plnou parádou, neustále si přehazoval nástroje jak horký brambor, člověk nevěděl, zda pozorovat tubistu nebo akční akordeonistku. Fúze world music, blues a jazzu s charismatickým frontmanem Wadem Schumanem byla jednoznačně nejlepším vystoupením celého dne.

Hurá zpět na malou scénu a VOSTO5, předposlední a nejvtipnější kapelu dne. „Nemám rád Zemana a nemám rád Klause, vyzývám vás oba k doživotní pauze“ a jiné popěvky dostanete těžko z hlavy i po několika dnech, kabaret jak má být.

Závěr festivalu patřil Korai Öröm, kteří pokřtili nové album vodou z lokálních zdrojů, z Labe a Orlice. Za třiadvacet let na scéně jsou maďarští šamani více než zkušenými harcovníky, do žánrových škatulek byste je ale cpali těžko. Progresivní tribal-trance-ethno s audiovizuální show dunělo Adalbertinem silněji než kvílící bouře za okny, s plnou parádou ukončující letošní ročník.

Na jednom břehu sice není megaakcí s tisíci návštěvníky, o to příjemnější je. Ať už promyšleným line-upem či nenucenou domáckou atmosférou, kterou dokáží organizátoři vykouzlit indoor i outdoor počasí navzdory. Na jednom břehu by se vlastně mohlo jmenovat i Na jedné lodi. Chvála malým festivalům s duší!