Na některé večírky musíte chodit včas!

Není nad ty koncerty, kam dorazíte sotva na čas, ve chvíli, kdy první kapela už hraje, a trvá vám v podstatě celý set, než se rozkoukáte, vstřebáte lidi, atmosféru a prostředí, a nakonec si uvědomíte, že sofistikovaně jste schopni mluvit až o tom, co následovalo až po první partě. A právě tak tomu bylo 18. května v českobudějovické Kredanci, kde se s line-upem Depakine Chrono, 5 Seconds to Leave, Io Monade Stanca a esazlesa schylovalo k epické party. Shit happens. Ale i tak se můžu aspoň pokusit.

Depakine proklamovali už před koncertem nové pojetí, prý že místo pevné struktury se přidá více nahodilosti a každé vystoupení tím dostane punc jedinečnosti. A nelze nesouhlasit. Depakine Chrono hráli jako obvykle perfektně, těm dvěma lze jen těžko někdy něco vytknout, ale s pocitem, že člověk právě slyší něco, co možná už nikdo nachlup stejně neuslyší, ta hudba baví ještě víc. Každá stará známá pecka v nových šatičkách. Pro věrné fanoušky je to rozhodně další, nový důvod, proč se zas jednou dohrabat na jejich koncert. To věčné počítání a „hrůzu nahánějící“ přesnost semelou kolemstojící stejně jako dřív, ale celé to bude mít přívětivější a nevinnější ksichtík.

A jak Depakine nasadili laťku poměrně vysoko, 5STL ji svým nekompromisním vystoupením vystřelili do jiné dimenze. Jako milovníka atmosférické, pokud možno i značně depresivní, hudby mě každý jejich koncert rozseká na kousíčky a tento nebyl výjimkou. Projekce chvílemi vypadala jako ta podivná kazeta z Kruhu – zneklidňující, bravurně sestřihané obrazy, jejichž nálada se pohybuje někde mezi Lynchem a absolutním šílenstvím. Dotvářely naprosto odzbrojující, bezkonkurenčně perfektní instrumentální provedení a málem jsem se plazila zbídačeně domu, protože jsem nevěřila, že mám ještě síly na víc. Kdo by chtěl zavřít oči a užívat si naplno pouze hudební složku, rozhodně by prohloupil, protože by mu unikl skvělý nezávislý surrealistický film.

Následující Io Monade Stanca představili vystoupení z dosti odlišného soudku. Bandička afektovaných a výstředních Italů, kteří do toho řežou zdánlivě hlava nehlava. Řízná, ostrá matematika s dikcí stejně temperamentní, jako je sama italština. Při jejich promluvách mezi songy bylo těžko rozeznat jazyk, kterým byly proneseny, protože míra emoční angažovanosti vše přebila. A když se do toho pak zpěvák opřel v písních, nabízela se mi jediná možná asociace – znělo to jako punková inscenace italské opery. A kupodivu to ani nepůsobilo směšně. Prostě Aida v roztrhaném kabátku a s pocuchanou frizúrou. Jen škoda, že po dvaceti minutách jsem začala nabývat dojmu, že začali hrát celý set od začátku. Kdyby skončili po půl hodince, dojem by zůstal neporušený.

A po krátké cigaretové pauze přišli ti, na něž já vlastně čekala nejvíc. Ti, o jejichž nových věcech jsem slyšela mnoho, ale sama jsem ještě neměla možnost utvořit si vlastní názor. Ačkoli esazlesa zahráli krátký set, nekompromisně vtáhli do víru snad všechny přítomné a moje bolest za krkem a chudák povalená kytka, která schytala neředěnou dávku energie přímo od zapálených „tanečníků“, jsou toho důkazem. Esa předvedli všechno, co v sobě mají, načež jsem zjistila, že jejich zvuk je bohatší o jednoho kytaristu, který přidává na hutnosti, a pojem gradace tak dostává nový význam. Jejich kytarová smršť s nekompromisně údernými a přesnými bicí se stává až nebezpečně ohromující. Jak je vůbec možné, že hudba prorokující deziluzi a zmar dokáže vyloudit nadšení z tolika lidí najednou? Asi jsme všichni padlí na hlavu, ale takové řežbě, kterou Esa předvedli, se nedá nepodlehnout.

Kolektivní trans mě vyplivl na noční ulici unavenou a přemoženou decibely, pokročilou hodinou, ale především dojmy. I ty čtyři bídné hodiny spánku za tohle bez pochyby stály.