Na roztočený kolos Muse leda kinedryl

Kolem deváté večer se hala nadobro ponoří do tmy. Nad hlavy publika potichu vplují čtyři bílé drony, halou se vznáší chór a první večerní modlitba v podobě Drones může začít. Na úvod by té něhy bylo až příliš, je potřeba menší oblbovák. Je libo pětiminutové vymytí mozku? Nálet ostrých kytarových riffů se do lidí zabodává jako žiletky, zvuk bicích zrychluje tep, srdce se zastaví, vypjatá dramatičnost a pocit klaustrofobie je tady... “and You're Fucking Psycho!” To, že bude otvírák z nového alba The Drones takový bordel, čekal jen málokdo.

Naposledy Muse navštívili Prahu v roce 2012. Názory na tehdejší koncerty se zásadně rozcházely: kapela byla sice médii opěvována za propracovanou show, ale nelichotivý status namyšlených klučinů, kterým stoupla sláva do hlavy, se jim nikdo odpárat nesnažil. To, že naživo zní o mnoho lépe než na desce, není pochyb. Muse svou nejnovější nahrávku Drones pojali značně pacifisticky, o čemž svědčila celková konfigurace scény. Fanoušci si mohli vychutnat komplexní audiovizuální zážitek díky otáčejícímu se kruhovému pódiu, hranice mezi kapelou a fanouškem téměř padla.

Co skladba, to originál, všechno se míchá dohromady: glam, symphonic a progressive metal, indie, alternativní rock, elektronika. Arogance, chlad a statický projev jsou už jen vzpomínkou na minulost, ale ta pravá vizuální show začíná v okamžiku, kdy se Matthew Bellamy s Christopherem Wolstenholmem promění v loutky a nechají se ovládat jakýmsi ženským kovovým monstrem. Kapela si s lidskými emocemi umí pohrát. Chcete se bát? Tak vypustí obrovský a poněkud kýčovitý stroj protiletecké obrany. Je libo trochu slaďárny? Tak tu máme kybernetickou, roztěkanou Madness, kterou s Bellamym zpívá dalších deset tisíc hlav. Finiš první poloviny koncetu je více než strhující. Že Muse neznáte, nebo neumíte jejich texty? Nevadí, stačí se nechat unášet světelným divadlem a sledovat propracovanou projekci.

Setlist tvořený revolučními songy z nového alba a starou dobrou klasikou byl trefou do černého. Drtivé útoky na bicí v podání Dominica Howarda v průběhu Revolt byly jako vždy dechberoucí, pozadu nezůstával ani basák Wolstenholme, ale zážitkem večera bylo, když Bellamy zasedl ke klávesám. Jeho podání Apocalypse Please emocionálně nabouralo každou náctiletou fanynku a zřejmě nejen ji. Epický večer.