Na Szigetu: All my fuckin´ people here!

Sobotní program budapešťského karnevalu na Ostrově svobody nabídl něco starého, nového, půjčeného i modrého. A taky červeného, žlutého… V sedm večer zamořily na uvaděčův rozkaz festivalové povětří všechny barvy duhy. Pro většinu ze zde přítomných bizarností bych v sobě vydoloval aspoň kousek pochopení, ale když se z ničeho nic začalo na hlavní scéně mydlit několik tisícovek vytlemených Szigeťanů tunami kolorovaného prášku, napadly mě jen dvě slova. Astma a šílenství. To první se dělo tak nějak průběžně, to druhé přišlo na řadu o půl osmé, když se barevný prach alespoň trochu usadil. Černobílí londýnští Madness mají v repertoáru několik laskomin a i když nebyl jejich set zrovna ztělesněním rozmanitosti, skáčko na festech frčí, neb se na to neměnné uca uca výborně křepčí. Pánové frajeřili, saxíky úpěly a skočné rytmy ocenili jak pamětníci, tak i zmalované děti.

Z Wild Beasts se naživo žádní velcí divočáci nevyklubali, ale stejně jako v tentýž den vystoupivší Bombay Bicycle Club patří mezi kapely, jejichž zvuk je zrovna v kurzu. Romantická fistulka na pozici hlavního vokálu, velmi jemná elektronika, ševelivé kytary. Nejsou to odrhovačky, nezní lacině, jen mi to přijde strašně monotónní, bez nápadu. Asi bych si to užil víc, kdybych čekal svoje první měsíčky. Holky (a kluci) Starlight Girls z New Yorku na to šli pod plachtou A38 přes klávesy, polotaneční rytmiku a zasněnost. Přiznám se, že nebýt té příčné flétny, ztratil bych se v tom jak ve výstřihu. Ale kapela je teprve v plenkách, uvidíme za pár let. Zato s Terakaft na World Village stage to bylo jiné kafe. Berberské hábity a kytara vyluzující soundtrack saharské pouště na rozpáleném basovém podloží s vichrem činelů v zádech. The Boss Hoss na papíře asociovali kulinářské speciality z kuchyně Pejska a Kočičky. Country motorkáři z Německa?! Abych se z toho… A vono dobrý! Kůže a kytary, rohy a klobouky, na A38 to chvílema vypadalo (a znělo) jak na rančerském candrbále uprostřed amerického Středozápadu. Jedním z avizovaných top momentů nejen soboty, ale zároveň celého Szigetu měli být legendární tuc tuc elektrikáři The Prodigy. Hitů napsali mraky, inspirovali bezpočet následovníků, formovali scénu, utvářeli (sub)žánr a nic z toho jim už nikdo neodpáře. Ovšem naživo je to bída. Přehulený zvuk a prskané texty nastavené o dvojitou porci fuckování a rádoby cool výkřiky. Permanentně. Vůbec bych se nedivil, kdyby to Liam pouštěl jen z cédéčka a nechal kumpány, ať se u toho hezky vyblbnou. Lidi se bavili, o tom žádná, ale to s deskou Fat of the Land a několika promile v krvi není žádná věda. Nevím, třeba jindy, jinde, jinak…

Sziget jde do finále a toho, co letos nabídl, nebylo málo. Dramaturgové dali dohromady hvězdami nabitý line-up, ale byly tu i alternativní scény, kterým se ne vždycky dostalo takové pozornosti, jakou by zasloužily. Někdo holt raději žranici a kolotoče. Na divnosti tu člověk naráží na každém rohu. Ať už jde o thajské masáže, živý orloj či podobiznu Nyan cat z plastových uzávěrů. Vizuální inženýři se činili, podobně psychedelickou směsku instalovaných květinek, skulptur a streetartu abyste pohledali. Co se týče kategorie 100 + 1 festivalových hovadin, zvítězili na celé čáře azbestoví artisté v aluminiových brněních, skotačící na odpružených chůdách kolem pojízdného kouřícího draka. Ano, to se skutečně stalo. Nic proti idejím stran pouličního divadla, ale co je moc, to je příliš. Tak zase za rok?

A na závěr několik rad a postřehů pro případné zájemce o některý z příštích ročníků:

1) Pořiďte si bezkontaktní platební kartu, s penězi na Szigetu nepochodíte. Nouzovka na místě možná, leč nevýhodná.

2) Pivo je dražší než na Colours, ale výrazně levnější ve srovnání s Berlínem (na Tempelhofu) a chuťově srovnatelné s tím naším. Nicméně Szigeťané pijí nejraději z plechu, nikoliv z pípy, takže najít ten správný pult může být ve stavu nouze/žízně docela problém. Výběr z nabídky jídel je rozmanitý, od obligátních hotdogů až po národní speciality, většina si vybere. Těstoviny, pizza, burrito, pekárna. Vege pomálu – falafel, hummus, šalátiky z ovozelu…

3) S tříděním odpadu se netrapte, zálohované kelímky tu nevedou a správný Szigeťan po dopití odhazuje nádobíčko rovnou pod sebe, případně se zbytky tekutin do kotle někomu na hlavu (děsná sranda).

4) Když si budete chtít zasouložit a nebude zrovna nikdo po ruce, navštivte stan Durexu, někoho vám přidělí.

5) Kafe si dejte ve městě. To, co v areálu vydávají za espresso, lze pozřít jen s velkou dávkou sebezapření. A do cappuccina dostanete bez varování řádný nástřik šlehačky (ve spreji!).

6) Vodu, jídlo i foťáky bez problémů pronesete, chlast nikoliv. Šacování bagáže je velice zběžné.

7) Když vám bezpečák řekne: „Zastav!“, nehrajte si na hrdinu a stůjte, ať nepřijdete o půlku koncertu. Policejní stát je i zde velmi oblíbený festivalový model.

8) Nelezte na písmena v nápisech BUDAPEST a SZIGET – viz bod 7).

9) Plakáty hovoří o festivalu v centru města, není to tak úplně pravda, eMHáDéčku se nevyhnete. Pokud jste viděli Antalovy Revizory, zkuste aspoň pár stanic metra se soundtrackem ve sluchátkách. Mizantropii nechte doma a tiskněte se k bližnímu svému. Vejít se do příměstského vlaku můžete klidně až na třetí pokus (odzkoušeno za vás).

10) Stanové městečko neexistuje. Camp je rozptýlen po celém areálu, často v těsné blízkosti pivních stanů, plných toitoiek a scén, které jedou až do rána. Když se chcete vyspat, přijeďte včas nebo si vemte špunty, ideálně obojí.