Na Szigetu: Kde mám svůj bublifuk?!

Po propršeném čtvrtku se páteční obloha nad maďarskou metropolí opět vyjasnila. Bahenní lázně vystřídaly sluneční paprsky, létající tanečnice a bublifuky. Čím víc bublin, tím víc Sziget. Na konferenciérův rasta přízvuk by měl existovat paragraf. „Let´s celebrate the unity!“ Na A38 je svět naštěstí ještě v pořádku. Britští Palma Vilolets začínali s půlhodinovou sekerou, ale stálo za to si počkat. Sáčka, patky, Iggyho Lust for Life na úvod, energičtí kluci, jejichž srdéčka bijí pro punk stejně jako pro Stouny, zlobivé The Who nebo veselé Small Faces, o Beatles nemluvě. Nedá práci pochopit, proč jeli šňůru s Milesem Kanem. Mládí vpřed! Chvíli na to přitvrdili jejich ostrovní kolegové Band of Skulls. Že prý ostřejší blues rock, kytarový očistec a tak… houby s octem! Kdepak garáž, tohle byl spíš masokombinát. Zasviněný, krvavý a nekompromisní. Rezavá melodičnost jdoucí až na kost. Klokotavá basa Emy Richardson předla jak diesel rozjetého parního válce, před kterým zdrhala sípavě kvílivá kytara Russella Marsdena. Představuju si, že takhle nějak znějí plíce Jirky Bartošky před prvním ranním cigárem. Jedna z nejlepších věcí celého festu.

Manic Street Preachers mi na jaře v Praze utekli, takže jsem se vetřel do kotle a čekal, jak budou vypadat věci z aktuálního alba Futurology naživo. Resultát? Velmi dobře! Po nástupu za zvuků instrumentálky Dreaming a City (Hughesovka) otevřeli klasicky s Motorcycle Emptiness (úspěch zaručen), ale hned na to spustili Walk Me to the Bridge, Let´s Go to War a Europa Geht Durch Mich. Dav reagoval jako na objednávku, vedle rozzářených třicátníků poskakovali stěží plnoleté děti a sborově hulákali všechny texty. Žádný make-up ani zakrvavená předloktí, tyhle časy už jsou pryč. Manics jeli napříč celou diskografií, zahráli i Revol a PCP z kultovní The Holy Bible. Parádní singalong Everlasting jen v doprovodu akustiky rozdělil koncert vedví. Nicky překvapil, nejenže mluvil, dokonce si sundal sluneční brýle! Jinak bylo všechno na svém místě, Jamesovy tanečky, odvařená kytara i smutná píseň ochlastova A Design for Life. Krev mi v žilách ztuhla jen při Suicide Is Painless. Během teskného pomaláče zvedla skupinka vedle mě nad hlavu ukrajinskou vlajku, nikdo ani nepípnul.

Zpátky na zem a poklusem na A38, kde si neo-soulová diva Kelis hrála na hvězdu, publikum nechala i přes zpoždění čekat další půlhodinu. Tleskání místy přecházelo v pískot, ale stačily dva tři songy a bylo vymalováno. Kapela se snažila a rozšafná Kelis si svým specifickým vokálem omotala všechny kolem prstu. Navrch flitry, afro, natřásání zadku… Myslím, že jí nakonec odpustil i ten baculatý pán v kostýmu rozzlobené pandy. Mně však pasovala o něco víc Dorrey Lin Lyles s Johnnie Shepperd bandem na Blues-Irish scéně. Lepší hlas a upřímný projev bez manýr. A cover Elvisova hitu Hound Dog? Úplná senzace.