Na Szigetu: Tom Odell lepší Placeba

Po balónkové party přišly orgie vlajek. Všichni musí mávat a být absolutně happy. I kdybyste měli napíchnout souseda, nevadí, máchejte tím kusem hadru, co to dá. Zvláštní, že s deštníkem vás dovnitř nepustí, zato vlajky mají zelenou. A kdo nemá, ten dostane. Ať jsme všichni pěkně TOGETHER! Taky jsem nepochopil obří fotku nešťastně zesnulého Robina Williamse na zdi „Before I die…“, ale zpátky k muzice. Belgičtí Girls in Hawaii jsou samí kluci a jejich indie pop připomíná staré Coldplay, přibližně mezi deskami Parachutes a Rush of Blood to the Head. V jemném podkladu kytarových kudrlinek číhají rockové finesy a klidná hladina se rázem stává rozbouřeným mořem. Příjemné překvapení s telefonním sluchátkem místo mikráku. Imagine Dragons na hlavní scéně měli početné publikum, zlatou(!) kytaru, japonské bubny taiko a hitovku Radioactive, nikoliv nepodobnou singlu Dominos od londýnských kytarově elektronkových The Big Pink, kteří se s americkými konkurenty statečně prali pod celtou na A38. Navíc šikovně ladili do shoegazu a to já rád.

Tom Odell se s nikým prát nemusel, jeho fans naplnili šapitó během chvíle až po střechu a romantický pěvec jim zpoza klavíru nezůstal nic dlužen. Ví, jak se dostat holkám pod sukně i jak rozeskákat kotel. Tklivé balady prokládal rockovějšími kousky, během kterých mu kryla záda precizně (se)řízená kapela. Stačilo pohladit klapky, neposednou kadeř uklidit za ucho a lidi se mohli zbláznit. Elton John má konkurenci. Ne tak Miles Kane, přesvědčivějších rock´n´rollových reinkarnací po světě mnoho neběhá. Trochu Buddy Holly, ale ještě víc The Kinks nebo The Yardbirds. Jednoduchá stylizace, pár světel a pekelně rychlá kytara. Svěží a chytlavé na první dobrou. Takhle zní klasika v moderním kabátě, přesněji v leopardí košilce. Zážitek.

Zato Molkovo Placebo na mě účinkuje čím dál méně, naštěstí jsem objevil Blues-Irish stage. Sice na ní nikdo z Irska nehraje (?!), ale třeba Ádám Török and the Mini ukázali, jak skvěle si může poctivé blues rozumět s příčnou flétnou. A Peter Lipa se svým špičkovým bandem, to byl učiněný balzám, navíc s coververzí Just the Two of Us o chloupek lepší originálu. Daleko od hlučícího davu, pod blikajícími psycho květinami na World Village stage jsem na závěr třetího dne podlehl africkým rytmům převážně rodinného uskupení Bassekou Kouyate & Ngoni Ba z Mali. Bubínky, tanečky, křepčící hloučky usměvavých diváků. Těžko uvěřit, že tahle oáza je součástí komerčního humbuku tepajícího jen o pár desítek metrů dál. Ale takový je Sziget.