Na značku! (SAM)

SAM. Představení vycházející z textu německé režisérky a dramatičky Kathariny Schmitt, inspirované performancí taiwanského umělce Tehchinga Sama Hsieha z konce sedmdesátých let, s názvem CAGE PIECE. Text přeložila Viktorie Knotková a režijně upravila Kamila Polívková pro Divadlo Komedie, kde proběhla v dubnu roku 2012 premiéra. Hra o pěti dějstvích s Karlem Rodenem ve dvou hlavních rolích.

Diváci jsou voyeři. Proč by jinak chodili do divadla? Chtějí vidět pot, krev a slzy. Chtějí, aby umělec trpěl, tak tedy trpí. Jejich zkoumavé pohledy pak dávají veškerému počínání smysl. Stačí jen, aby přišli a dívali se na něj, a on se v tu chvíli stane umělcem jen proto, že si před nimi vyčistí zuby nebo umyje obličej. Oni ale i nadále zůstávají. Tak co by jim ještě předvedl? Nervozita z upřených pohledů vede performera k tomu, aby mlátil hlavou o zeď a předváděl stejné vylomeniny jako dítě, kterému se podařilo na chvíli získat pozornost všech příbuzných na rodinné oslavě. Jednou, dvakrát měsíčně přicházejí, poslouchají jeho ticho, sledují jeho vzdechy a stávají se svědky jeho akce. Beze svědků by přece byl jen bláznem v kleci. Až se jednou dveře otevřou, ztěžknou mu nohy... Domov jako klícka. Je snazší mříže vidět, než je jen tušit. Sam stráví v kleci rok... a mýdlo, polštářovou plsť i skleničku. Nečte, neposlouchá rádio ani televizi, nekomunikuje, každý den jí to samé. Ve snaze oprostit se od lidských potřeb si je uvědomuje více než dříve. Vystaví-li umělec sám sebe, dosahují hranice umění tam, kde začínají omezení lidské schránky.

Ve druhém dějství (Hra s důkazem) se před diváky zhmotňuje Samova představa ideálního návštěvníka. Jeho barvité představy jsou tím jediným, co dokáže proniknout skrze zdi klece. SAM v tu chvíli splývá s diváky a komentuje mistrnou černobílou projekci, na které figuruje také on. Představuje si, jak návštěvník trávil čas, než se ocitl před jeho studiem, a jaké pohnutí prožívá při setkání s ním. V závěru této části zazní v Rodenově osobitém podání píseň Mtacmindis mtvare Jansunga Kakhidzeho v gruzínštině. Skvělá volba Sáry Bukovské. Jímavá píseň přiměje alter ego dojatého performera, otočeného na plátně zády k divákům, aby SAM na sebe pohlédl. K jevišti se však nezadržitelně blíží neurvalý fotograf (Jan Dvořák), který nepřestává cvakat. Ignoruje značky i Samovy žádosti o udržování odstupu a bez okolků vstupuje do jeho osobního prostoru, aby si ho naaranžoval. Samova bezbrannost jej pobízí k dalšímu znásilňování. SAM drží a tiše krvácí.

Hra o překračování hranic mezi uměním a realitou, neomezené omezenosti člověka, zvířecí lidskosti a lidských zvířatech dává mnohé podněty k zamyšlení. Na některé otázky dává i odpovědi, na jiné ne. Herecký výkon Karla Rodena je působivý, po celou dobu zůstává smířený a pokorný, ale ve chvíli, kdy se obrací k divákům, je velmi přesvědčivý ve svém dojetí a lehké bezradnosti. Po celou dobu si zároveň uvědomujeme, že je hlavně Karlem Rodenem a že svým voyerstvím neparazitujeme jen na těch, kteří se zavírají do klecí a očekávají to od nás, ale i na těch, kteří se zviditelňují svou prací a pro které svědkové jejich úspěchů chystají klece z novinového a křídového papíru na dobu neurčitou.