Narozeninová oslava (Rock for People)

Největší český mainstreamový hudební festival si v průběhu let vybudoval stabilní fanouškovskou základnu, která každoročně očekává nejprofláklejší jména světové scény, včetně přepáleného sci-fi typu Foo Fighters, Radiohead nebo Coldplay. Letmý pohled na plakát prozradil, že letošní ročník Rock For People byl v tomto ohledu slabší než obvykle - zhulený revolucionář Manu Chao aktuálně zažívá spíše ústup ze slávy, obdobně jako vysloužilá skáčková legenda Madness, “největší česká kapela všech dob” Lucie přiláká spíše zástup pamětníků než mladou generaci, naopak mladá skotská kytarovka Biffy Clyro se do povědomí českých fanoušků doposud nezapsala a angažování béčkové akční hvězdy Stevena Seagala vyznívá jako nepovedený vtip. Na druhou stranu - není role headlinerů přeceňovaná? A co pověstná festivalová atmosféra?

Páteční den nabídl přímo ideální festivalové počasí, areál hradeckého letiště se však zaplňoval velmi zvolna a návštěvníci si tak mohli užívat prakticky neexistující fronty. První podstatnou hudební událostí se stalo vystoupení tří zástupců české nezávislé scény - Republic of Two se prezentovali křehkým indie folkem na nepříliš útulné střeše Red Bull Tour Busu, nováčci The Linings v hangáru vzývali duchy MGKK Telepathy a Luno v šapitó nadělovali lehkou depresi. Následující koncert Please The Trees vyzněl do ztracena, přes všechny sympatie se na festival formátu Rock for People zkrátka nehodí.

Příjemné překvapení na Staropramen stagi způsobila francouzská stoner rocková formace 7 Weeks, která zdatně střídala dlouhé psychedelické pasáže a strojově přesný nářez. Role černého koně festivalu se však zmocnila japonská dívčí skupina Tricot, osobitá směsice mathcoru, post-rocku a indie rocku neustále překvapovala rytmickými změnami a technickou vytříbeností. Roztomilý zpěv v japonštině, kdy se jednotlivé členky vzájemně doplňovaly, působil neuvěřitelně návykově a bezprostřední nadšení pro věc se okamžitě přenášelo na publikum - zběsilé taneční kreace nebraly konce, zpěvačka se vrhnula dolů ke hrazení a kytaristka odehrála část setu v kotli mezi fanoušky. Člověk až odmítal věřit, že se jedná o první vystoupení v Evropě, lépe to ani nešlo naplánovat.

Britská dvojka Blood Red Shoes působila na hlavní scéně jako chutná jednohubka před večerní hostinou - fanouškovské nadšení a pečlivě naposlouchaná diskografie rockových velikánů nezaručuje novou instantní klasiku. Karel Gott, “hvězda” minulého ročníku, strašil návštěvníky alespoň na billboardech propagujících podzimní turné, přesto se historie opakovala. Chinaski nebo The Afghan Whigs? Z pohledu festivalového publika jasně zvítězila česká kolovrátková stálice, naštěstí po prvních pár skladbách se Greg Dulli a spol. dočkali důstojnější kulisy. Celé vystoupení se neslo v režii novinky Do to the Beast, která se v mnohém vyrovná léty prověřenému materiálu z dnes už klasických desek Black Love nebo 1965 - rezignace na největší hity se tak bezezbytku vyplatila. Charismatický gentlemen Dulli se opět mírně zakulatil a trojice kytaristů umně maskovalo absenci Ricka McColluma, k absolutní extázi chyběl pouze delší hrací čas.

Druhý festivalový den nabídl i přes absenci velkých jmen několik zajímavých vystoupení, po organizační stránce vše fungovalo na jedničku a příjemnou atmosféru kazila pouze všudypřítomná komerce připomínající Matějskou...