Navenek barvy, uvnitř šeď (Grape, den 2.)

Ráno na fesťáku všichni lepíme jak nasliněná obálka. Někomu k nápravě stačí koryto s vodou, někdo to neřeší, sám volím sprchu, na Grapu ledovější než kterýkoliv drink, co je na barech k mání. Probouzí spolehlivě, kafe z Pana králíčka je proti tomu nic. Z kójí okolo se ozývá hekání, modlitby a nadávky, lidi si připadají jak u mučení. Vděčnost na bodu mrazu. Venku je 33°.

Fronty a horka vyvolávají pozoruhodný psychologický efekt, nikdo na nic nechce čekat a jakákoliv fronta se zdá desetkrát delší než ve skutečnosti.

„Ta fronta na sprchu je tak na hodinu, ty kokos.“

„Do riti, to mám vážně na tomto slnku čakať polhodinu, aby som si načapoval vodu?“

Realita: sprcha – dvacet minut se vším čekáním, mydlením a oplachováním. Kdybych nahodil turbo, stihnu si i oholit kartáček pod nosem. Voda – deset minut. Všehovšudy půlhodina výměnou za celodenní komfort a fajn pocit z toho, že nejsem obálka. Čekání je cítit zatuchlou minulostí, chápu, nikdo nechceme znovu doby, kdy se stálo na banány. Ale come on, všechny ty stížnosti stojí daleko víc času, o energii nemluvě a už vůbec nehledě na nasranost, jelikož není co pít a to lepení už začíná být vážně nepříjemné.

Hyena startují krátce po čtvrté na hlavní stagi a jen pro pár nejulítlejších. Buďto jste extrémní music lover a přijmete odlupující se kůži na ramenou jako nezbytnou oběť, anebo jste s pitím začali dřív a všechno je vám jedno (kapelu nevyjímaje). S kámošema hrajete na air guitar, plácáte se po zádech plastovými udělátky s logem Jacka Danielse a stříkáte po sobě vodou. Že tam nahoře válí parta kluků o dost líp než třeba nepochopitelně über adorovaní Foo Fighters a většině Grapu je to upřímně jedno, mi prostě nejde do hlavy.

Iwona & Bartek aka Rebeka dělají ze Space Arény znovu saunu. Je v ní dobře, jak o den dřív na Carnival Youth. Co dobře, božsky. „Takoví měkčí Crystal Castles,“ slyším odvedle a noha si sama začíná dupat do rytmu. Iwon s něhou pečuje o elektroniku a mikrofon, Bartek drží na uzdě samply. Čas od času vezmou oba nástroje do rukou a právě to je moment, kdy propadám poezii, přestože Vrchlického i Neumanna dodnes s radostí ignoruju. Crystal Castles, trochu Starfucker a Rob Miles, Dreamland éra. Už podupáváme oba.

Mimo José Gonzáleze si brousím zuby i na komplet menu ze stánku hare krišňáků. Plané chutě za 5,50 ale nezanechávají dojem a mezi mě a ty směšně ostříhané týpky stavějí o něco tlustší bariéru. Ani José na velké stagi není totéž, co v klubu, pochopitelně. Jsem připravený dát mu čas, ale na nebi začíná představení, které má přednost. Dojídám a zdrháme. Vracíme se až na kousek MØ, pak se celý scénář opakuje.

Jak jsem na začátku myslel, že Grape je malá Pohoda, beru zpátečku. Trenčín je tradice, záruka kvality, tu a tam s nějakým menším přešlapem (pravda, na kontě jeden marginální provar), ale jako celek skvělý. Colours? Pro mě těžko uchopitelný hybrid, který je kdovíproč modlou mas. Často má velmi alternativní dramaturgii, o to víc je s podivem, že se za novou muzikou jezdí ozlomkrk jen v létě, zatímco na podzim je problém klub naplnit. Grape se snaží o něco, co vzdáleně připomíná kult, ale podkopává si přitom nohy vehementní snahou přijít s co nejvíc trendy line-upem. Kvalitativní laťka je nahozená vysoko, tematické dress cody jsou naoko pěkné a lidem dávají pocit, že jsou součástí malé subkultury, co se jednou ročně sjede na letiště oslavit svoji výjimečnost.

Ono ale ne. Barvy září navenek, zatímco uvnitř je to z devadesáti procent šeď. Žádný svátek hudby. Dvoudenní párty s kámošema a koncerty, u kterých se dá blbnout, necítit přitom hlubší zájem a druhý den se budit s vyčerpávající kocovinou a sliby, co se začínají porušovat už odpoledne. Resumé? Dobrý. Jen mi nedává smysl mít pocit, že rok co rok trávím léto objížděním "hudebních" festivalů.