Návraty (Pink Must)

Přestože mě v Punctu nečeká má oblíbená Strawberry Season (2022) od americké skladatelky a multiinstrumentalistky Mari Maurice Rubio alias More Eaze, růžová ve společném projektu Pink Must, kterému se třetím rokem věnuje s hudebnicí Lynn Avery, zní přinejmenším slibně. Večery jsou stále chladné, tma padá brzy, pokojíček dýchá teplem, jen perský koberec se vytratil. Devadesátý pátý Sonitus s dramaturgií Jana Starého se rozvíjí pomaleji, tím větší prostor vzniká pro příjemné, i když občas roztěkané povídání.

Po obligátním drinku u baru zaznamenávám světla podél scény, o minutu později i Tasyu Nafiginu, členku kolektivu Lunchmeat a osvětlovačku. Když přichází producentka a zpěvačka Pavla Bastlová alias Tokyo Drift s vcelku minimalistickým setem, šerem probleskuje prýštivá červená. Otevírá ho něžnou Pamatuju si tě z loňského EP Konečně real, který masteroval Dominik Gajarský. „Nevidim se, nevidim tě,“ první řada se okamžitě usazuje a uvolňuje pohled napěchovanému sálu. To jí překvapivě zdaleka nebrání pohybu při dynamičtějších písních, ty novější prokládá tracky ze Scorpio Season (2022). Tíhu sólo performance zvládá s elegancí, upřenými pohledy se nenechá vyvést z míry, subtilním tancem a gesty dokresluje introspektivní verše. Před koncem se mimoděk ptá, jestli je slyšet dost. Publikum nenápadně, souhlasně přikyvuje. Zdá se, že volume up by neuškodilo, námitku ale nevznesu, někdy je důležitější kouzlo momentu než směřování k dokonalosti.

Tokyo Drift vydala své první EP, téhož roku jsem si na More Eaze a Setha Grahama, producenta a spoluzakladatele labelu Orange Milk, zašla do Archy. Tehdy je pozvali Ondřej Lasák a Wim Dehaen do své koncertní série Genot Presents. Do Prahy se posléze vrátila ještě loni, sólo, a to právě do Puncta. Její tvorba je abstraktní a širokospektrální, ohledává různé formy i přístupy, poslední roky se navrací k folku a country. S Lynn Avery se jako Pink Must soustředí především na devadesátkové kytarovky.

Sál jimi zahalily okamžitě, pár z nás zažilo nostalgický flashback do indierockových let, jen bez nepříjemného nánosu cringe. Atmosféru vykreslily klasickým kytarovým zvukem, který transformovaly vrstvami šumu, zrnitými texturami i hlubokými basovými pulzy. Z melodické roviny odbočily jen zřídka, zastřené vokály More Eaze udržely set v jemně snové atmosféře, a v pauze s úsměvem mimoděk prohodila: „Prahu máme rády, a ani tentokrát nás nezklamala. Taky je tu skvělý pivo!“

V druhé polovině vyměnila elektrickou kytaru za housle, jejichž hru formálně vystudovala. Kytarové riffy s dynamickou smyčcovou artikulací pozvedly dosavadní experimentální fúzi o několik příček výš a ve fialové stínohře, zahalené kouřem, pak nechaly pomalu rezonovat poslední dozvuky přídavku, tracku, který poprvé zahrály živě a příhodně jím utlumily divočejší víření. „Přijďte nás pak pozdravit ke stolu. Bylo krásný zase hrát v Punctu,“ pobízí. Zůstáváme, než zhasnou poslední světla.