Nebezpečné kapely, tělo na tělo (Monolord, Conan, Blues for the Redsun)

Přiznejme si, že doom metal je v drtivé většině čistá nuda. Soutěž o nejfousatější sabbatovský riff nebere konce.

Berličky zabořené v bahně až po madla. Cituju člověka, díky kterému jsem dneska zase v nejzasranějším městě hned po tom rodném a tom, kde hniju. A drzost nebere konce. Přijel jsem s kapelou, já vlakem, oni dodávkou (výjimečně jen jednou), a nehraju. Pořadí kapel neurčuje původ, vrchol nemusí nutně zaznít závěrem. Ale popořadě.

Domácí support sejmul hlasitostí všechny velikány, jediná skladba, kam se schová všecko, co pojme do džísky a kšiltovky voháklá naozajstná metla – doomové bububu, sludgový hnus, stonerové výjezdy, hluk ze záhrobí, nejpomalejší bicí ve stoje i s nohou na rantlu kopáku, skřetí jekot a osmitunovou basu s lodníma lanama namísto strun. Chci si napůl rýpnout, kolik improvizace pojme set Blues for the Redsun, dneska pro ni ale není místo. Za zničujícím tlakem a vražednou dávkou decibelů zahalených do dýmu ze zasviněných šluků je Kubáncova fascinace drogama, respektive feťáctvím. Dneska bez projekce, i tak si strachy mnu žíly na předloktí a bojím se cigára. Hnusná hudba jako drogová prevence? Nejnebezpečnější kapela Moravy, alespoň z těch těžkých, žádná protekce.

Než se začnou v autě dva pololokální ochlastové hádat, kdo měl ten večer delší péro, třídím si střepy jeden vedle druhého. Jelikož jsem Conan na Brutalu pár let zpátky zívnul (terminus technicus, autor Míra Pátý), jdu po jméně a jeho význam se teprve chystám objevit. Z šuškandy vyznívá, že většina přijela právě na Conan, čajíčky, co na doomové táhlo nemají čas, hlavně jejich prej přetechnizovaný bubeník (jak dokládají vypalovačky Throne of Fire a hlavně Revengeance), riffy zfuzzované tělo na tělo s tenkou hranicí přeřvaného white noise a aura zkurvysynů. Ne náhodou mi basák evokuje psychopata s nožem z Code Orange. Dostatečně primitivní v kontrastu s následující hipízárnou.

Místní se vysmívají Monolord, mně utkvěl v hlavě jejich důvtipný, byť debilní obal aktuální desky Rust. K nerozeznání od britských, na první pohled, ale hned zfleku pobaví i taková blbost jako otvírací ra-ta-ta Where Death Meets the Sea. Od první sabbaťárny si to seveřani užívají a my s nima, takhle čistý a procítěný songwriting neumí v rámci zatuchlého bahýnka kdekdo. Mika Häkki se pro basáctví narodil, jsem možná zaujatý a slyším každý špit, kdejaký bonmot a sdílím nadšení pro randál, co zní, jako by se zastavil čas. Výzvu k potlesku střídá kytarová nálož, odejít z pódia včas je kumšt, zvlášť jestli ten set nebral konce a bylo nám to fuk. Nepotřebuju být všude, ale tady jsem zacláněl rád a moc rád se stanu novou noční můrou Radka Pavloviče, než usnu a zaspím. Naordinoval jsem si regeneraci hip hopem, ticho řve, ať zpomalím, a další lomození číhá za rohem. Příště zase?