Nebuďme zdvořilí (Laurie Anderson with Sexmob)

Ve skvělé knize Poslední samuraj, nemající naštěstí nic společného se stejnojmenným filmem, dojde na koncert klavíristy, který publikum nejprve ukolébá přehráváním prověřeného repertoáru, aby posléze do lidí pustil hudbu daleko nespoutanější. Laurie Anderson provedla v pražské Arše obdobný manévr.

O repertoáru z její ikonické desky Big Science jistě nejde mluvit jako o „spoutaném“, ale o spoutanosti právě jeho ikoničností jistě ano. Jak publikum hlasitě potvrdilo s prvními tóny otvírákové From the Air, Lauriinu avantgardu máme všichni naposlouchanou do nitra našich stárnoucích duší – málokomu v sále bylo pod čtyřicet. Mluvila k nám naše kapitánka a nejdřív to vypadalo, že nás spolu s doprovodnou kapelou Sexmob nevezmou dál než na vyhlídkový let do „písniček z úplně jiného světa“, jak sama přiznala.

Když záhy došlo na milovanou O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku. A stejně tak nebudu lhát, že koncert měl v tu chvíli blíž ke karaoke, včetně projekce čtyřicet let starého videoklipu. Když jsme ale odbavili nostalgii a už trochu únavně obligátní měření decibelů při yokoonovském křiku (z kotle to znělo na solidní výkon, ale představoval jsem si, jak by znělo publikum z generací, které už nikdy nedosáhnou na hypotéku), začalo být daleko zajímavěji.

Jednou z „dobrých rad“, které Laurie Anderson mezi písněmi utrousila, bylo nesnažit se o co nejdokonalejší dílo, nebýt ve svém umění „zdvořilí“. Její kvalitu pak nejlépe doložila rozkošně nezdvořilou a živelnou Walk the Dog, sice z podobně dávných časů jako Big Science, ale na pódiu Archy čerstvou, jako by ji napsala po zvukovce v backstagi. Opakem její naježenosti pak byl prostor věnovaný manželovi: s Lou Reedem zpívajícím ze záznamu zahrála tu jednu povedenou věc z katastrofy jménem Lulu, část táhlého songu Junior Dad, který z hypnotického úvodu pro elektrické housle a Reedův hlas vytekl do kapelního vydovádění se na velvetovský způsob.

Přelévání nálad a poloh nefungovalo celý večer takhle soudržně, ale když ano, podtrhovalo skutečnost, která byla dopředu zřejmá i cenovce na vstupenkách: ježatá žena obklopená jazzmany, kterým jejich newyorská kosmopolitnost čouhala z nástrojů, neztrácí ani čtyři dekády po svých nejslavnějších projektech schopnost své publikum roztančit, okouzlit i dovést k slzám. „Trénujte smutek,“ poslala ještě jednu radu, kterou kdysi dostala od buddhistického učitele. „Ale smutku nepropadejte.“ Díky lidem jako je ona je to snadno představitelné.