Nechat se vytáhnout z jezera dehtu

Toho večera se toho vlastně ani moc neodehrálo. Měřeno tedy počtem skladeb. Takových šest, maximálně sedm kousků. Na Sedmičce se totiž stavělo po vzoru stavitelů starověkých monumentů. Tedy nikoliv svěrákovské "dej cihlu k cihle", tady se na začátku a na konci postavily dva hutné monolity, které projilo několik menších kamenů.

Domácí Gedale příjemně překvapili. Klub zválcovali důkladně, a to nejen intenzitou zvuku, která byla ten večer asi největší. Spojení kytara - bicí (+ vokál) bohatě stačila k tomu, aby dokázala strhnout a pohltit. Publikum a muzikanty samé natolik, že pravděpodobně nestihli dohrát vše, co plánovali. Hudební témata rozvíjeli pomalu, bahnitě, atmosféru zahušťovalo jednoduché rudé nasvícení a občasné zahalení jeviště v oblaka dýmu.

Prostorem k výdechu byl one-man-project Aerial Ruin. Solidně stavěný chlapík s dřevorubeckým vousem si vystačil jen s akustickou kytarou, looperem a naechovaným vokálem. Iluze samoty oregonských hvozdů byla dokonalá, škoda jen patrné protagonistovy únavy a lehkého stereotypu, který se do jeho setu vkrádal.

Bell Witch odehráli padesáminutový výběr ze své novinky Mirror Reaper. Každý pečlivě načasovaný úder bicích byl jak starý hřích dopadající na hříšníka v pekle, šestistrunná basa ve virtuózních prstech Dylana Desmonda na těžkotonážní spodek tu a tam přidala vzletnou melodii či syrový, rozteklý riff. Oba hudebníci (za bicími seděl Jesse Shreibman a stačil ovládat i klávesy) se střídali i ve zpěvech, ovšem jejich opus magnum je dílem hlavně instrumentálním.

Jen tomu chyběla intezita, kosti se nelámaly, vnitřnosti nepřevracely. Bylo to temné, až mučivě pomalé, ale tak nějak to celé vyšumělo do ztracena.