Něco zvířecího (Rolo Tomassi)

Mají v tuzemsku „matikáři“ silnou scénu? Spíše ne. Na vystoupení Rolo Tomassi se ale sešlo zapálené publikum, i když bylo poslepované z různých subkulturních koutů. Povaze kapely to odpovídalo – ve věci žánrového zařazování jsou enfant terrible, u kterého štítek experimentálního mathcoreu udává žánrové rozpětí jen částečně. První setkání nutně přináší překvapení – kdo čeká grind, dostane pop, kdo zasněné, atmosférické písně, ten sklidí bouři a zmatek. Chaotičnost i preciznost, subverze.

Úvod v podání kapely Cryptodira představoval intenzivní ukázku ostřejšího prog metalu, ale nezářil, jen svítil. Vše bylo na svém místě, akorát se ve zběsilém, přímočarém tempu pozapomnělo na originalitu. V případě Palm Reader z Británie už byly sázky výše. Očekáváním dostáli, našláplý hardcore podávali se sebejistotou i uvěřitelností, sledující linii mezi Botch i Gallows. Sympatie si získali už zkraje civilním přístupem a kontaktem s publikem, srdce na talíři, voda v plicích. Debutového uvedení se dočkal i čerstvý materiál z alba Braille. Přidávalo se hned dvakrát, expanzivní zvuk si našel posluchače a návštěvníci začínali jevit známky upřímného zájmu.

Pauzu překlenuly plochy industriálního techna – kulisa, na jejímž pozadí se rýsovaly obrysy a tušení headlinerů a pro mnohé skutečného důvodu, proč toho večera zavítali do Chmelnice. Rolo Tomassi do Prahy přijeli v rámci tour k nové desce Time Will Die And Love Will Bury It – načasování tak nemohlo být vhodnější a materiál čerstvější. Jestli se třeba na nahrávkách Hysterics nebo Grievances zmítali v punkovějších i experimentálních, ležérních polohách, pak lze nové album považovat za dočasně nalezenou rovnováhu s místy až popovými pasážemi. Někdo by řekl, že změkli a ubrali na intenzitě, to by ale přímo odporovalo dojmům z vystoupení, které si dokázalo získat i ty, které studiovka mohla nechat chladnými. Zamotaný rukopis Rolo Tomassi nebylo lehké rozklíčovat. Žánry překračovali stejně snadno, jako Eva Spence přecházela od growlu k melodickému zpěvu. Zdánlivě snadno, nenuceně, rozhodně však s maximálním nasazením a nakažlivou energií. Zatímco se ostatní členové soustředili na své nástroje, zpěvačky bylo všude plno, v trajektorii chaotické oběžné dráhy, ovšem s baletní ladností. Její bratr James Spence se naproti tomu pravidelně zjevoval v popředí, aby hned po anglicku mizel za klávesami a řídil svůj projekt z pozadí. Byla cítit krev, pot, něco zvířecího.

Náladově utopený, tříštivý, ale přístupný track Aftermath záhy střídaly na kusy trhající Rituals, na rozloučenou Opalescent. Kromě rozměrného plátna se jménem protagonistů by první pohled na skoro až normcorovou estetiku neprozrazoval, jaké emoční poryvy a závratě se skrývají pod šedou slupkou nebo za líbivými klipy. Dílo bylo dokonáno, duše pošpiněna a znovu vydrhnuta.