Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

Některé filmy člověku utkví tak silně, že druhý den se budí s jejich útržky před očima. Jako bych si sama pro sebe schovávala to nejlepší z festivalu až na jeho konec. Touha po něčem ponure severském byla zažehnána, chuť ponořit se do opojných osmdesátkových rytmů taktéž. CPH:DOX potřetí.

Hranice všeho se rozpíjejí. My nosíme pašované tenisky a džíny, chceme být ve všem jako Američani a dýcháme svobodu plnými doušky, na východ od ráje to mají trochu jinak. Snímek 3OHA (Zóna) sleduje několik generací v postsovětském Rusku, od osmdesátých let až do současnosti. Režisér Lauri Randla vytvořil vizuální báseň z úryvků konverzací a náhledů do soukromých životů, postavy v rozostřených záběrech bloudí polemi i ulicemi, válí se po kobercích ve vybydlených bytech a vtipkují o své bezcílnosti. Nový extatický pocit svobody a možnosti překročit trosky železné opony se střetávají s realitou a praktickými zábranami při snaze doopravdy odejít. Třeba zrovna do východního Berlína, který jim tolik připomíná domov a dětství. O dvacet let později se fascinace vším neruským smrskla na obsesi sociálními sítěmi a snahu přiblížit se světu za hranicemi alespoň stylem oblékání a mluvou. Pohled na ruskou ztracenou generaci se dá brát jako druhá strana mince dokumentu Putin’s Witnesses, o které jsme psali minule.

Po skončení promítání se vestibul kina Aveny-T v městské části Frederiksberg přeměnil v improvizovaný boiler room a djové začali hrát tlumené melodické tracky, které připomínaly soundtrack z právě promítaného filmu. Pivo Anarkist, které je jedním z partnerů festivalu, navíc bylo zadarmo.

V dokumentu The Other Munch nás režisér Joachim Trier, tvůrce filmů jako Reprise nebo Oslo, 31. august, provází přípravou expozice děl Edvarda Muncha. Vidíme norského spisovatele Karla Ove Knausgaarda, kterého Munchovo muzeum v Oslu požádalo, aby dal dohromady novou přehlídku dost možná nejvýznamnějšího národního umělce, známého vyobrazováním bolesti, strachu, temnoty a ponurých scenérií. Knausgaardovým cílem bylo vytvořit výstavu, která nevypadá tradičně, výstavu, která je barvitá, živá a je do ní mimo jiné zarhnuto mnoho kreseb, které většinou zůstávají ukryté v archivech muzea. Za tímto procesem stály měsíce výzkumu a četné návštěvy lokací, kde Munch tvořil a kde žil. Trier, kterého spisovatel přizval, aby zdokumentoval celý proces, Knusgaardovi posloužil i jako partner pro konverzace o dílech samotných.

Celý festival uzavíralo promítání tří kraťasů v podzemním klubu Hotelu Cecil. Za zmínku stojí jeden – Distant Planet: The Six Chapters of Simona, psychedelická retrospektivní analýza kořenů italského diska. Snímek klade spoustu otázek po původu stylu a nechává nás nahlédnout za oponu italské hudební scény v osmdesátých letech. To vše prizmatem tehdejší hvězdy Simony, která se setkává se svým hudebním partnerem a producentem, vzpomíná a je konfrontovaná se svou tehdejší pěveckou i taneční produkcí, což je stejně komické, jako empatické.

CPH:DOX je z těch uvolněnějších filmových festivalů. Žádné přehnané fronty ani obavy z toho, že na vás nezůstane místo. Mezi hlavní témata letošního ročníku patřily filmy věnované silným ženám, kontrastům staré zlaté časy vs současná společenská situace v různých geografických podmínkách anebo klimatickým změnám. Dokumenty se sociální tematikou zas bez ostychu napadaly naše smýšlení a hodnoty a nabízely pohled za roušku toho, co je o daném tématu běžně dostupné. CPH:DOX jde za hranice všední dokumentaristiky, dokáže vzdělávat, rozesmát i přikovat do křesla.