Nejsou voni křesťani? (Rival Sons)

Před třemi lety si Rival Sons pochvalovali: „Naposledy jsme v Praze vyprodali klub pro 200, dneska pro 500, příště to třeba bude 1000 lidí.“ Při pohledu na Facebookový event a sotva 200 potvrzených účastí jsem si říkala, že tentokrát přestřelili, Lucerna o srpnové neděli, kdo tam přijde?

Jenže stejně jako ve Futurum Music Baru jsem překvapená. Lucerna Music Bar je natřískaný, zdá se, že těmi samými lidmi jako minule, chlapíky, co pamatují sedmdesátky, spoustou mániček a sem tam hipsterem do počtu. Však taky triček s Led Zeppelin se mihne alespoň deset. Rival Sons se vypracovali na jednu z velkých rock'n'rollových kapel americké současnosti, jenže poptávka je žene především do Evropy.

V mezičase, kromě rok a půl dlouhé farewell tour s Black Sabbath, vydali desku Hollow Bones, která představuje ústup z cesty, kterou nabrali s úspěšnou nahrávkou Great Western Valkyrie, rostoucím sebevědomím a drtivými hity. Během večera jsou songy z posledního alba ty nejméně chytlavé. Nic to nemění na energii, se kterou se do devadesátiminutového setu vrhou, Scott Holiday, pro rok 2014 kytarista roku, střídá kytary a drtí sóla, až to rve uši. Jediná výtka k celému večeru stojí na přetaženém zvuku, osobně bych ubrala, protože i když patří Jay Buchanan ke zpěvákům, které beru s úctou, chvílemi se žene až za hranu.

Večer startuje maďarská kapela Ivan & The Parazol, kraťoučkým setem a hlavně snahou rozhicovat publikum na hlavní část, až se to zdá podlézavé. Jediné štěstí, že videoprojekce je umírněná, neboť frontman se ve finále na podiu svíjí tak, až budí dojem, že parazolia vzal víc, než kolik psali na letáku.

Začátek Rival Sons drhne, ale dva songy na to Holiday vyzkouší, jak zareagujeme na riff hitu Electric Man, a už to jede. Naprostá profesionalita a perfektní gradace koncertu - přes pomalý úsek balad Where I've Been a Face of Light, kdy už stejně zpíváme všichni, až po pecku Open My Eyes, kdy už není třeba pít další rum pro pocit pořádné party, načež mi z rozdivočelého balkonu spadne sklenička na hlavu.

Jay Buchanan má občas potřebu pronést pár motivačních slov. „Ty jo, ty jsou ňáký hodný, dyť vůbec nepařej jak rockeři. Nejsou voni křesťani?“ slyším za sebou. U křesťanů bych nečekala videoklip s hordou hadů v kostele a jak už to u Rival Sons bývá, poslední jízda je ve znamení dotyčného songu. A „I will keep my head down, but I will keep on swinging“ je dostatečný mazec na to, abychom nepochybovali, jak dělat koncert roku po rockersku.