Nemocný začátek léta s Neurosis

WARNING! The words in this review were written by just a human being, even though i tis impossible to capture the feeling of the show accurately, so for your safety and the protection of those around you, try to tolerate it. HANDLE WITH CARE!

Zažil jsem Neurosis! Všechnu tu temnotu, agresi, bolest, nemoc, slabost i razanci, ve svitu Lucerny. Namísto šortek a slunečních brýlí oblékli jsme čerň dovnitř i vně a plni očekávání se vydali vstříc ikoně temnot. Léto nemohlo začít líp!

Přikyvuji, Neurosis nepotřebují předkapelu. Půlhodinu po vpuštění do klubu to na pódiu začalo hučet, nastoupili bubáci a rozjeli humbuk. Třicet minut nekonkrétního lomozu a ze smrtonosné vizáže i statické prezentace kapely hrůza a děs. Frontman s hučícím vokodérem a místo tváře Jima Roota s rohama, zbytek tradičního kapelního ansámblu pytle přes hlavu a z toho všeho bylo slyšet jenom bicí jako z mobilu. Tolik o švédech Terra Tenebrosa.

Nepamatuju v Lucerně dobrý zvuk, natož průměrný, kdykoliv zažehne plamen, ať už pop-punkový nebo metalový, čitelnost jde do kytek a je z toho jenom bordel. Předpověď skoro povodňová, nicméně pravidlo o předkrmu a hlavním chodu dnes platilo. Techniků bylo na pódiu jako mravenců na lízátku, mezi nimi se motal i opožděný Dave Edwardson, co si před koncertem šlehnul svoji dávku chilli v asijském bistru opodál, i Noah Landis v outfitu indie kytaristy. Ovšem Steve von Till nezklamal, bůh války a noci. Třičtvrtěhodinka příprav, nástup a srdce na vysvobození. Jediná sloka a pak už jen instrumentální orgie, chcete, ať přestanou, ale oni ne, oni ty kytary dojí ještě víc a šťáva teče po pódiu, zvuk nabobtná a spolkne vás a vy se s otevřenou pusou rozpouštíte, dokud nepřijde činelní rachec a to už praskají kosti. Můj sluch čekal úplný průser a jak tedy reagoval na absolutní dokonalost, si umíte představit. K nepochopitelné vyváženosti a čitelnosti všech aspektů Neurosis přičtěme vytaveného Scotta Kellyho, který když se opřel o mikrofon, otestoval výdrž ušních bubínků, a ještě správnou porci rachotu navíc. Bicí, tak plné, tak živé, tak průrazné! Ani Landis se s tím nepáral a hrál na klávesy pěstmi, všech pět muzikantů bylo celý koncert jako uhranutých, v jiném světě, kam si nás dovolili taky pozvat. Dírou v podlaze, skáče se střemhlav a padá dlouho…

Nejpočetnější zastoupení v setu patřilo logicky aktuálnímu albu číslo deset, Honor Found in Decay, nerecyklované temnotě vybudované čtvrtstoletím na nočním hudebním nebi. Neurosis už neinspirují, jejich koncerty jsou naopak důvodem, proč kapely zoufale zanikají s vědomím bezmoci dohnat něco takového. Všichni ti zmalovaní screameři by si měli počkat na dvojhlas Kelly/von Till, který už byl téměř za hranicí snesitelnosti hluku. Pan nasraný a pan temný, pan černokněžník a pan čaroděj. Hlasy jako bratři, a přitom každý jiný, a když se v závěrečné Locust Star přidal i Dave, zvukař kousek zvedl šavle. Exploze nenávisti. Šest urvaných strun jediným trhnutím, žádný přídavek. Dokonalost! Zažil jsem Neurosis!