Není člověk lepším strojem? (Elektro Guzzi v MeetFactory)

Peter Kruder v recenzi desky rakouských Elektro Guzzi s názvem Parquet prohlásil: „Rytmicky jde o ‚mašinoidní four-to-the-floor‛, ale živě. U téhle desky si říkám, jestli člověk není opravdu tím lepším strojem...“ Je.

Elektro Guzzi se do mého osobního hledáčku dostali před dvěma lety, kdy vyšlo zmíněné album Parquet. Kapele se po dlouhých letech práce a nenápadném eponymním debutu dostala pozornost, kterou si jejich zvukové experimenty zaslouží – jsou vůbec první, kteří se v žánru minimal techno pohybují s trsátky, vytuněným kopákem a zefektovanou basou. A také hudební noblesou k pohledání. Následovalo ocenění, které jen podtrhuje mistrovství vídeňského tria (European Border Breakers Award) a v minulém roce také turné, které představilo Elektro Guzzi širšímu, tanečnímu publiku – vystoupili, a s velkým úspěchem, na festivalech Sónar nebo Wilsonic. Po premiéře u nás, která proběhla minulý rok v rámci flédovské noci Itch My HaHaHa, se konečně trio Schneidewind – Breuer – Hammer ukázalo v sobotu 25. ledna v Praze.

A vedle pražské premiéry vídeňského analogového experimentu to byla také osobní premiéra v intimnějším divadelním sále MeetFactory a také premiéra one-man projektu Holy (čti příjemný hlas, ale fádní přednastavené elektro a nesnesitelná taneční exhibice). Volba menšího prostoru Elektro Guzzi jednoznačně prospěla a ti pro svůj set zvolili ideální setting: pódium téměř ponořené do tmy, jen částečné prosvěcované miniaturními žárovkami nebo reflektory dopadajícími hlavně na bicí. Dávalo to smysl: vizuál v případě Elektro Guzzi ztrácí opodstatnění. O to víc je mi trio nazvané po nejstarším výrobci motocyklů v Evropě sympatické – důraz na kumšt, čistotu, přesnost a dopad na publikum. Je těžké vyjmenovat tracky, které zazněly, také proto, že intenzivní komunikace na pódiu dávala tušit, že vedle pevného rámce je koncert z velké části improvizovaný.

Kapelu drží přesné a hutné zvuky bicích a basy a pak hrátky zefektované kytary, která ovšem od dob Parquet ustoupila do pozadí. Jestli se před dvěma lety jejich nejlepší tracky (Afumicatto, Patagonia, Vertical Axis) zakládaly na něco-jako-melodii vytvářené kytarou, v současnosti tvoří páteř důraz na pravidelný rytmus a dunivé „beaty“. Zřejmě proto jsem na sobotním koncertu, uprostřed pulzujícího a tepajícího sálu, nerozeznal ani jeden z oblíbených starších tracků. Až na mě to ale nikomu jinému nevadilo: koncert Elektro Guzzi byla výtečná klubovka – to, že nehraje DJ, ale trojice Rakušáků v tričkách a pláťákách, bylo poznat jen ve chvílích, kdy na ně padalo světlo, a také při závěrečném vytleskávání – bylo jaksi nepatřičné a kdyby nebylo nesmělého děkuji s přísným rakouským přízvukem, mohlo by se zdát, že to je kapele komplet šumák…