Neobyčejný maticový klíč (Tool)

Po dlouhých třinácti letech se Tool vrátili do České republiky s předzvěstí nové desky, která by po rocích pilování měla konečně vyjít na konci srpna. Kalifornské uskupení okolo Maynarda Jamese Keenana si dává na své tvorbě záležet. A nebýt obyčejnými se jim dařilo i naživo.

Téměř mystická atmosféra vycházela z úplného zákazu pořizování záznamů na mobilní telefony pod hrozbou vyhození z koncertu. Šlo o dobro věci, aby si všichni mohli vychutnat vizuály i jinak než skrze obrazovky svých dotykáčů, a že bylo na co se dívat. Jednoduchá poloprůhledná bílá plátna natažená v krátkých rozestupech prezentovala obrazy plné plíživých zneklidňujících lidských siluet, bublajících obličejů i cyberpunkových výjevů. K tomu laserová show s „oblačným“ efektem a ve středu pulzující hvězda. Každá píseň měla specifickou estetiku vycházející z videoklipů kytaristy Adama Jonese a i přes propast let fungovala fantasticky. Hororové výjevy v kombinaci s mimořádně barevnou paletou tvořily jeden z nejsilnějších vizuálních zážitků vůbec.

Začalo se na jistotu skladbami Ænima a The Pot a vzrušené chvění na sebe nenechalo dlouho čekat. Parabol a Parabola smetly obavy, jestli to Maynardovi stále zpívá, za Jokera převlečený frontman byl suverénní. Jeho intenzivní vokál, ne uřvaný, naopak tiše melodický byl silným průvodcem vyváženého, emocemi narvaného setlistu. Z každého alba nabídl trojici největších pecek, jen z nejstarší Undertow se dostalo na jedinou. Došlo i na dvojici nových songů Descending a Invincible, které navnadily na zatím nepojmenované album. Dvanáctiminutový behemot Descending s podmanivou kytarovou smyčkou a ezoterickou elektronikou posouvá zvuk kapely beze ztráty osobitosti, klidnější a přístupnější Invincible s působivou basovou linkou pak ještě zvedá očekávání. Kapela se až na jedno, dvě intra nepouštěla do zásadnějších experimentů oproti deskám, čestnou výjimku představovalo Careyho sólo na bicí. Starší skladby jako Stinkfist zní živě dokonce mnohem lépe než na desce, jsou hlubší a procítěnější. Každý tón byl tak, jak měl, každý úder rezonoval, vše bylo matematicky propočítané na minutu.

fotogalerii z koncertu najdete tady

I když jsou pro každou legraci, Tool platí za velké profesionály, kteří s publikem téměř nekomunikují, jen basák Justin Chancellor si neodpustil vtípek a začal – záměrně, nebo omylem (?) – místo Jambi prvními tóny Forty Six & 2. Maynard se zmohl jen na obligátní „Praho!” a u posledního songu povolil mobily. Složení diváků bylo pestré, starší i mladší generaci odlišovala pouze touha po pohybu. Omladina poskakovala v podivných melodických záškubech, ti další brali Tool jako prostor k přemýšlení a poslechu náročnějších kompozic, nikoliv jako možnost fyzického vybití. Na to jsou tady obyčejnější kapely.

Tool si drží výsadní postavení klidné vyrovnanosti v uspěchané době, která jim příliš nenahrává. O to je jejich výpověď cennější. Obrysy členů kapely na pozadí tekoucí lávy se vypálily do mozku a zůstanou tam jako vítaný parazit.