Neodolatelné charisma divouse z tajgy

Oboustranně vstřícná a až důvěrná atmosféra, která ten večer panovala v Akropoli, prozrazovala, že do Prahy se vrátili staří známí. Justin Adams, Lu Edmonds a Ben Mandelson tu jako Les Triaboliques vystoupili už před dvěma lety a ani jako členové jiných projektů nebo samostatné jednotky nejsou zdejšímu publiku neznámí, což se na průběhu koncertu pozitivně odráželo.

Příjemnou reminiscencí byl i support. Před rokem uváděl Adamsovo vystoupení s Juldehem Camarou česko-turecký kytarista Martin Alaçam a hráč na mbiru Michael Delia, tentokrát jejich nevtíravý akustický set obohatila cellistka Lucy Fillery-Murphy známá z někdejších Deep Sweden. Libozvučné drnkání obou pánů tak získalo další barvy, rozšířilo dynamický záběr a došlo dokonce i na zpěv, přesto zůstala hladivá komornost projevu zachována.

Les Triaboliques postavili koncert na písních ze svého zatím jediného alba Rivermudtwilight a víceméně dodržovali i jejich pořadí. Velký ohlas sklidil sibiřský vězeňský lament Gulaguajira, chytlavé boogie Black Earth Boys nebo svérázný cover Don't Let Me Be Misunderstood. Do zpomalené verze bluesového tradicionálu Corinna, Corinna implantoval Ben Mandelson zvuk valašské koncovky, na jejíž české jméno se předtím marně vyptával publika. Na naší vlasteneckou strunu zahrálo trio pak ještě jednou v závěru základní části, kdy na pódium přizvalo Karla Holase z Čechomoru. To nebylo zase takové překvapení pro ty, kdo vědí, že právě Mandelson této kapele produkoval album Co sa stalo nové.

Pěvecky nejvíce zářil expresivní Lu Edmonds, který navíc disponuje neodolatelným charismatem zarostlého divouse z tajgy, Justin Adams se svým knopflerovsky tlumeným projevem na sebe nestrhával tolik pozornosti, ale písni rovněž umí dát, co potřebuje, a Ben Mandelson zase obstaral nevtíravý a vtipný slovní kontakt s publikem. Hráčským umem a vynalézavostí jsou si ovšem všichni tři rovni. Zatímco Adams zůstával věrný elektrické kytaře, jeho spoluhráči nástroje prostřídávali. Edmonds držel v ruce nejčastěji turecký cümbüş (vzhledově příbuzný banja, zvukově blízký oudu), Mandelsonovým oblíbencem je pro změnu mandolína.

Hudba, kterou Les Triaboliques vytvářejí, si nedělá hlavu s žánrovou ani zvukovou čistotou. Jejich písně čerpající nejvíce z americké černé i bílé tradice si po hrstech berou inspiraci také ze severní Afriky, Orientu, Irska i východní Evropy, ale nejednou v nich prosákne i rockerská minulost. Diváci tedy nebyli svědky nějakého virtuózního brnkání soustředěných akademiků, ale živelné, hravé, ztišené i občas zdrsnělé muziky, které v žilách koluje neředěná krev. Syrové písně s příběhy ze syrové reality. Když trojice opouštěla roztleskané diváky s veršem "Tell him I'm gone" z Ledbellyho písně Take This Hammer, bylo jasné, že večer se vydařil k oboustranné spokojenosti. A navíc je velmi pravděpodobně, že se s těmito sympaťáky - ať už pohromadě nebo s každým zvlášť - určitě zase brzy a rádi uvidíme.