Nesmělý Ryan Hemsworth

Aktuálnější jména světové scény se v posledních letech konečně přestala vyhýbat české dolině. To platí i o dvou mladých puškách elektronického bojiště – Ryanu Hemsworthovi, který navštívil středeční MeetFactory – a Rustiem, který se zanedlouho představí tamtéž. V obou případech se navíc jedná o mladší ročníky, než jsem já sám (kde jsem udělal chybu?), což ještě podtrhoval středeční předskokan Suicideyear. Za djským pultem byl ale mladý Američan dost jistý. Selekce trapu a hip hopu, který při soustředěném poslechu působí jako hudba po lobotomii, funguje na tanečním parketu na výbornou. A budiž jménům jako Gucci Mane dopřáno uznání aspoň stran tanečního potenciálu, když ze všech dalších stran působí především komicky. Většina nohou nezůstávala v klidu a teplota šla pomalu nahoru. Bylo jasné, že by Suicedeyearovi slušela pozdější hodina, upocenější parket a intimnější chvíle se sníženou obezřetností. Takhle se nevyplatilo nic přehánět, jelikož bylo jasné, že dobrý voják Ryan na tempu ubere.

A taky tomu tak bylo. S Ryanem mám jeden problém. Zatímco jeho remixy a edity fungují většinou výborně a právě v nich prosvítá jeho neotřelost, původní materiál mě ze židle nezvedá. Otázkou tak zůstávalo, na kterou misku vah se koncertní set přikloní. A nakonec zůstal zhruba uprostřed. Kanadský producent vystoupil na pódium s výrazem, z kterého čišela nenucenost hraničící s nesmělostí. Image nesmělého sympaťáka navíc dotvářely projekce, které si pohrávaly s Ryanovým obličejem a jménem, vznikaly vtipné koláže. Žádná epika, ale díky civilnosti a nápaditosti se jednalo o jednu z mála projekcí, která v poslední době potěšila. S Ryanovým příchodem došlo k očekávanému zklidnění atmosféry. Zklidnění by nevadilo, ale set měl momenty, které působily jako hluchá místa a tehdy i dav utichl a čekal, co přijde. Slabší momenty se naštěstí střídaly se záblesky beatové geniality. Poklidný rytmus vystoupení a atmosféra připomněly záběry z Boiler Room, největší ohlas přišel s úvodní částí tracku Snow in Newark. Jinak platil fakt, že nejlépe fungují remixy. Osobním vrcholem byla práce s motivem vypůjčeným od Dannyho Browna a jestli nejsem hluchý, tak remix Death Grips, který byl atmosférou diametrálně odlišný od originálu. O zklamání tak nemůže být řeč, i když příliv producentské dokonalosti se toho večera taky nekonal.