Nesnaž se soustředit (Thundercat)

Basák Stephen Bruner nebo přinejmenším jeho alter ego Thundercat se sice vykutálel ze svých oblíbených animáků a videoher, přesto ho otázka na ně zaskočila. V rozhovoru pro Refresher ji použil jako icebreaker Vojta Tkáč a těžko se věří tomu, že byl za patnáct let první, koho to napadlo. Dav ve vyprodaném Roxy mě přišpendlil na místo. Ale to nevadilo, pravidelně jsem se během večera přistihla, jak brázdím ty nejzábavnější races v Mario Carts. Nebo, příznačněji, jak lítám a skáču v ulítlé znělce osmdesátkového sci-fi animáku ThunderCats, která docela dobře nastiňuje atmosféru večera.

Tour propaguje album Distracted, které vychází až za měsíc, 3. dubna. Venku jsou tři tracky a od poslední nahrávky uběhlo šest let, od smrti blízkého Thundercatova kamaráda, Maca Millera osm. It Is What It Is (2020) je téhle ztráty plná, ale pojmenovává i smíření s realitou, kterou v roce 2020 doplňuje zkušenost s pandemií. Po party desce Drunk (2017) to bylo najednou výrazné zklidnění a pak šest let ticha. Vzpomínka na Maca se nakonec nevytratila ani na novince, úspěšný raper si tu střihne rovnou featuring v jednom ze singlů, tripujícím, dojemném a trochu macho tracku She Knows Too Much. I ostatní vydané skladby navazují spíš na gaučovou „Mac mě naučil, jak důležité je sedět a nedělat nic“ atmosféru, kterou popisuje Thundercat v šest let starém rozhovoru na NPR, než na dobu, kdy v klipech lítaly kočičky a vybuchovaly hlavy.

Roxy taky explodoval. Naše hlavy explodovaly. Když na podium vkročil Justin Brown, zmizel za bicí soupravou a na několik minut ukradl Thundercatovi spotlight. Na vizuálně minimalistické scéně bylo najednou těsno: ze zákulisí se vynořil dlouhý basový krk s plyšovou opičkou (?) a za ním obří úsměv, za synťáky nastoupil Dennis Hamm a společně odpálili celou intenzivní a díky malému prostoru vlastně i intimní show právě singlem z připravovaného Distracted, I Did This to Myself.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Z novinky zaznělo asi všechno, co doposud známe, a došlo i na starší „hitovky“ Them Changes nebo Dragonball Durag. Někde jsem četla, že Thundercatova vystoupení jsou pověstná rozhovory s publikem, na ty došlo minimálně, i když pár vtipů padlo, spíš se v neustávajícím tempu střídaly známé songy s euforickými sólíčky, nad kterými jsme kolektivně kroutili hlavou, a hlavně pořád ten spokojený úsměv. „To jsou č*****!“ vydechl neovladatelně pán, který se mi chvíli před tím nedočkavě nacpal před obličej. Sice mi nevybíravě vstoupil do pohodlného koncertního transu, ale snažila jsem se mu odpustit, že se pod náporem hudebních událostí neovládl.

Distracted, to sedí. Do dnešní doby i na pražský koncert. „Nedokážu se soustředit ani tři minuty v kuse,“ směje se Thundercat v jednom z rozhovorů k nové desce. Svět taky nevydrží ani pár minut stát na místě, zvlášť poslední dobou, o tom tenhle název vypráví taky: „Distraction wins.“ Pražský koncert byl ten druh zážitku, který vás chytne a dovleče až dokonce, na soustředění nedává prostor, spíš na emoce. Já tu snahu soustředit se aspoň na to, jak kapela řadí tracky, vzdala rychle a nechala se totálně zahltit kvákající basou a smířeně se utopila v davu.