Nezaleknout se duchů místa ani duchů v sobě (DIIV)

Bojí se DIIV duchů? Do budovy bývalé továrny na skleněné výrobky a bůhvíco dalšího se draly ještě poslední zbytky umírajícího denního světla, když DIIV startovali svůj set. Prvních několik skladeb prokládali nejistými otázkami, jestli tohle místo není prokleté, jestli tu nestraší. Jestli jsou v DIIV v něčem dobří, tak v překonávání vlastních bubáků. Potvrdili to i tentokrát. Místy sice vypadali, že přemítají úplně nad něčím jiným, těžko jim to ale vyčítat, děláme to všichni.

Před DIIV se představili brněnští Ghost of You, kteří velká kytarová očekávání ředili roztančeným setem postaveným převážně na syntezátorech, a když už se přece jen vlnily struny, zvuk šel ven pod závojem efektů. Z publika bylo slyšet: "Už by taky mohli něco vydat." Ghost of You se vytasili s novou skladbou, takže to vypadá slibně.

Všem jsou známy příběhy o heroinovém období Zacharyho Colea Smithe, každý zaregistroval aspoň jeden z tisíců článků přirovnávajících ho ke Cobainovi nebo rozebírajících jeho vztah se Sky Ferreira, jak jsou Sid a Nancy nebo Kurt a Courtney. Vynořit se z bahna závislosti, kdy média servírují mimořádně ponižující policejní mugshoty, muselo stát Smithe obrovskou spoustu sil. Prodělal katarzí a vizáž průšviháře vyměnil za nerda, což podtrhuje i jeho nová záliba v kartičkách Magic. Všechno působí mnohem přirozeněji, když jsou hudebníci méně karikatury a více lidské bytosti.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Po prvních nervóznějších skladbách a několika ujištění z publika, že místo prokleté není a že zvuk je naprosto v pořádku, získali DIIV větší sebedůvěru. A byl čas na mimořádně precizní rytmický postpunk, bubny a basa, spíše kvílející kytary, než aby se hrála kila. Baskytarista Colin Caulfied odhodil plážovou čapku a společně s kytaristou Andrewem Baileyem si měnili místa, poskakovali jako čmeláci na jarní louce. Jako by oni dva převzali roli frontmana a Smith tuhle energii jen poklidně podporoval. Pouze v songu Doused si neodpustil před začátkem bridge stadionový výkřik: „Let’s go!”

Během vystoupení, trvajícího něco přes hodinu, prošli DIIV několika náladami v závislosti na tom kterém albu, prim hrálo poslední Deceiver. Dalo se topit v existenciálním marasmu skladby Horsehead nebo rozjařeně tančit při posledním songu Blankenship, zatímco se DIIV pouštěli do filipiky proti používání fosilních paliv. Hubení lední medvědi čekají na smrt na tající ledové kře. Celý večer probíhal hlavně v temnějších vlnových délkách, v zákoutích, kam slunce nesvítí. Anebo naopak svítí až moc.