Nezáživně přerušovaný klavír a falešné kvarteto (Bersarin Interrupted)

Návštěvník neznalý fakt a „jdoucí prostě jen na další večírek koncertní série Music Infinity“ mohl být v sobotní večer v Akropoli trochu zmatený. První skvadra na pódiu čtyřčlenná? Tak to bude Bersarin Quartett. Jenže ono ne. Začínali Piano Interrupted aneb víceméně bezpohlavní kombinace modern classical a nijak objevného IDM, která postrádá nápadité momenty a ztrácí se v rádoby intelektuálním chaosu. Na deskách jakžtakž uposlouchatelnou, naživo ničím nepřekvapivou akvizici labelu Denovali Records, za níž stojí duo Franz Kirmann (laptop/elektronika) a Tom Hodge (klavír, klarinet), doplnili na pódiu studioví spoluhráči Greg Hall na cello a Tim Fairhall na kontrabas.

Na papíře možná zajímavý hudební zážitek slibující sestava se v praxi stala otrokem jednotlivých skladeb, ze kterých čtveřice nedokázala vyčarovat žádnou nadstavbu. Když vám kapela většinu času asociuje pouliční muzikanty se všedním programem, kterého je všude plno, zatímco o pár desítek metrů dál hraje onačejší moderní klasika, asi už si domyslíte, kdo v sobotu večer tahal v Akropoli za kratší špagát...

Tedy ne že by Bersarin Quartett, tentokrát v tříčlenné sestavě (chyták!), tahal za kdovíjak delší konec. Thomas Bücker vsadil na oživení své sólové tvorby pomocí bubeníka Benjamina Kövenera a (bas)kytaristy Patricka Brakowského a v prvním jmenovaném byl hlavní kámen (co kámen, balvan) úrazu. Bubenické podklady zněly jako z té nejohranější středoškolské kytarovky. Těžko říct, proč se Bücker rozhodl atmosférický instrumentální ambient přehlušit zbytečným rytmickým prvkem, na deskách navíc výrazně upozaděným (pokud vůbec přítomným), případně vkusně zakomponovaným do postrockového celku, každopádně stalo se a výsledek zněl často až odpudivě. Originální zvuk obou alb byl ten tam a Bersarin Quartett najednou působili jako tuctová náhražka sebe sama.

Co naplat, že druhý spoluhráč dodával (bas)kytarou potřebný živý feeling a Thomas Bücker za laptoptem, klávesami a dalším hardwarem nezahálel. Koncertní verze skladeb byly odrhovačkovými bicími sráženy nekompromisně k zemi asi tak, jako počáteční nadšení člověka, který se v tanečních těší na pořádné krokové variace, ale dostane se mu akorát otřepaného umcaca umcaca. Když jsem se zvedal ze stoličky uprostřed koncertu, připadal jsem si jako otrávený pubescent, který utíká ze sálu do nejbližší hospody „na jedno“. Sluší se dodat, že publikum odměnilo oba koncerty nadšeným potleskem. A teď, babo raď.