Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považuje za trestuhodně nedoceněnou. Matt Bellinger se před dvěma lety oběsil v cele, kam ho dostaly krádeže, nedovolené ozbrojování a duše zčernalá fetem. Když na něj v úterý od své kytary zavzpomínal Gared O’Donnell, propojily se vesmíry způsobem, jakým to na výletech za milovanými kapelami chcete. Planes Mistaken for Stars mají sytou minulost, berlínská Cassiopeia ji má taky. Kapela, kterou jsem nepočítal, že někdy uvidím naživo, tu spustila Clean Up Mean a zatmelila moje díry v srdci, zející po už nekoncertujících Leatherface – těm před lety umřel kytarista Dickie Hammond.

Planes mají v krvi Black Flag, ale i díky O’Donnelově vokálu často zní právě jako sunderlandská legenda. Punkový faktor zároveň berlínskému večeru scházel, i když absence pitu šla na vrub spíš zvuku, který se po úvodních a skvěle sypajících Wolves Like Us bůhvíproč rozlil jako převrhnuté pivo. Klíčové ataky jste museli spíš odezírat ze stage, než si je prožívat celým tělem: hned druhá End Me In Richmond měla být splněným snem, ale její energie provalila zdmi skromného sálu, aniž by nás rozsápala na zpocené cáry. So fuck your standing still? Škoda i proto, jak nádherně to hrálo norským Wolves.

Ne snad že by Planes cokoli flákali – nemám srovnání s časy, kdy „their equipment was held together with duct tape and dried sweat“, ale takhle živelné kapele se ta dvacítka na krku věří jen s obtížemi. Bylo fuk, jestli sáhli do bezmála dvacet let starého debutu Fuck With Fire nebo do zatím poslední, tři roky staré Prey. Prasklou strunu na kytaře Chucka Frenche (znáte z Wovenhand) překlenul Gared improvizovaným Tomem Waitsem a připomenul, že PMFS stojí mezi scénami přesně tak, abyste se cítili komfortně, když sami nekotvíte v žádné.

„Nikdy nejste doopravdy sami, vždycky se můžete někomu svěřit,“ připomenul pak z pódia a neznělo to ani zdaleka tak pateticky, jako se to čte. Minimálně jsem během setu úspěšně zapomenul, že mi v Praze visí práce, v Berlíně nefunguje platební karta a že někteří kamarádi sami zůstali. Právě na takovéhle koncerty se vyráží i za ně.