Nová úroda na starých místech (Jihlava č. 16)

Tématem znělky šestnáctého ročníku festivalu dokumentárních filmů se stalo houbaření. Velmi vydařená metafora k navštěvování míst, na která se vracíme uspokojit naši dávnou touhu. Touhu skrývající se za materiálním užitkem, avšak ve své podstatě dávno stejnou a neukojitelnou. Touhu po objevování.

Stalo se takovým oblíbeným klišé zmínit s jihlavským festivalem, jak se ze studentské popelky stala královna dokumentárních filmů ve střední a východní Evropě. Přestože se toto tvrzení časem čím dál víc zajídá, nutno říci, že MFDF už má v Jihlavě pořádné podhoubí. Z mycelia každoročně vyroste ve spadaném listí spousta plodnic a město se stane útočištěm hledačů z celého světa. Ti jsou pochopitelně stále náročnější. Stačí Ji.hlava uspokojovat jejich touhy?

Návštěvník „prvák“ bývá z prvního kontaktu s festivalem nadšený. Vše je promyšlené, jednotné a propojené. Přes celé město jste vedeni bílou čárou od místa k místu a nevíte, co ochutnat dřív. Čtyři promítací sály, doprovodné výstavy, klubové koncerty, profesionální dílny a přednášky a komu by nestačil divadelní stan, má k dispozici i menší divadlo. Vše rozsypané po širším centru Jihlavy. A i to můžete úplně opustit, vydáte-li se na domácí projekce.

Druhý pohled je trochu složitější. S postupujícími lety vás chtě nechtě vyruší dojem, kolik se toho na festivalu vlastně mění. Přestože se zdá festival ve své podstatě tak nějak stejný, uvnitř se brousí. Za letošní ročník musím vyzdvihnout organizaci, obzvláště tu jsem doposud pokaždé proklínal. Neinformovanost ohledně doprovodného programu? Problém s vydáváním akreditací? Nedohledatelné změny programu? Nic z toho se letos nedělo. Jediné neštěstí byly (jako každý ročník) ukrutné fronty. Co naplat, prostory nejsou rozlehlé. Na druhou stranu – pro Jihlaváka je opravdovým potěšením vidět přeplněné kino Dukla. Jeho návštěvnost mimo festival je totiž tragická.

Abych ale organizaci nepřechválil. Prostor změnily doprovodné výstavy a nutno říci, že ke škodě věci. Výstava plakátů opustila Oblastní Galerii Vysočiny a nastěhovala se do radnice. Díky tomu byla menší a poněkud uhoněná a křečovitá. Laboratorium plné experimentálních filmů se přesunulo do skvělého prostoru galerie Půda, ale uškodilo mu to co se týče profesionálního zázemí. Z některých sluchátek jsem se zvuku nedočkal, jindy projekce hlasitostí přehlušila všechny ostatní a experimentální skladba Šum pro jistotu nehrála vůbec (tedy jestli vůbec hrát měla; aparaturu jsem objevil a z popisu vyplývalo, že zvuk bude).

Důležitou součástí každého ročníku je specifická výzdoba. Může se zdát, že letos byla přeci jen slabší. Srovnání s loňskem ale není úplně fér, protože výroční patnáctý ročník nasadil laťku hodně vysoko. Zahalení Prioru a DKO se letos nekonalo, ale výstava židlí či bludiště s vyhlídkovou věží na náměstí příjemně navázalo na paletové budky z roku 2010.

Na dokumentárním festivalu jsou nejzásadnější filmy. Pro mě osobně zklamání. Bylo jich výrazně méně, i když je třeba uznat, že se s tím vedení vypořádalo a program působil plně. Jen hluchých míst bylo oproti předešlým ročníkům výrazně více. Na druhou stranu byl problém najít si čas na návštěvu hudebního programu, který byl bohatý a hlavně pestrý. Svoje sety představili DJ’s z předních českých rádií (Wave a Radio 1), z výrazných osobností dorazili Bonus nebo Vladivojna La Chia, mezi kapelami se objevili na pódiu nezničitelní Please the Trees nebo litevští Alaverdi, české stálice Fru Fru a další. Kdo byl na divadlo, mohl se poohlédnout po zajímavé sekci doc.theatre nebo se nechat unést akrobatickou hrou On air divadelní skupiny TEJP.

V Jihlavě proběhl 16. ročník nejzásadnější kulturní akce, kterou kraj Vysočina má. Přes vypilovaný doprovodný program, dobrou organizaci a spoustu zajímavých filmů ve mně zůstává drobný pocit zklamání. Neznamená to, že by se Mezinárodní festival dokumentárních filmů zhoršil. Na dobrém podhoubí vyrůstají nové druhy hub. Ale těch krásných vzrostlých křemenáčů, na které se milovník filmu těší asi nejvíc, bylo letos méně. Jihlava by si měla takhle významnou akci hýčkat, jak jen to jde. Aby někoho nedej bože nenapadlo, že takové podhoubí se dá vypěstovat i jinde.