Nuda v divadle? (Po celou dobu představení probíhá představení)

Inscenace brněnského HaDivadla nazvaná Po celou dobu představení probíhá představení představuje nový experimentální formát. Dlouhodobá spolupráce s režisérem Jiřím Austerlitzem pokračuje i v sezóně, kterou divadlo zastřešilo tématem „Nerůst“, aby apelovalo na udržitelnou kulturní produktivitu ve snaze recyklovat a remediovat existující díla. Zároveň se odklání od tradičního divadla, vymyká se po stránce obsahové i formální.

Herci jsou zpočátku představeni, vystupují pod svými skutečnými jmény a hrají tak sami sebe. Netradiční roli mají rekvizity, které nejsou pouhými doplňky, ale autonomními součástmi hereckého projevu. Tím je ostatně představení uvedeno: nahodile řazeným rejstříkem věcí, které byly i nebyly použity, a v některých případech dokonce včetně popisu materiálu a jeho stavu.

Mezi rekvizitami (i s nimi) vznikají scény bez logické návaznosti, za to v různých formách: všední činnosti obalené prvoplánovým humorem; projekce textů; dětské hry; improvizace; pátrání po smyslu života připomínající televizní show nebo přehlídka bizarních výjevů, odehrávajících se před jevištěm. Děj bez děje a bez pointy má diváka přimět k vnímání přítomného okamžiku, bez nánosu odkazů a interpretací.

Přestože je záměrem minimalizovat významové vztahy, divákovi se nemusí podařit zabránit asociacím na podobné postupy – sled obrazů evokuje experimentální kinematografii (Dziga Vertov, Godfrey Reggio), opakování replik zas připomene literární modernu (Gertruda Stein). Hra se stává hrou ve všech významech. Evokuje performance, ale taky vyvolává polemiku – bude se budoucnost podobat minulosti, je vůbec možná změna? Hlavním motivem se stává napětí mezi protiklady: kauzalita/nahodilost, smysl/bezvýznamnost, humor/nuda, vysoké/nízké umění a podobně. Ocitáme se v konfliktu mezi stereotypní představou a skutečností – co ještě je divadelní představení? Co jím není, co jím může nebo nemůže být?

Jednotlivé monology, dialogy a parafráze odkazují k několika zdrojům, např. k eseji Potencialita a virtualita Quentina Meillassouxe, k Fantastické zoologii Jorgeho Luise Borgese nebo k textu Prvních tisíc čísel v abecedním pořádku Claudea Cloského. Dílo jako celek lze uchopit především v souvislosti s tématem sezóny. Vybízí nejen k zamyšlení nad možnostmi vnímání v době informačního zahlcení, ale také k přehodnocení dosavadního pracovního tempa, včetně divadelního provozu.

Typ inscenace Po celou dobu představení probíhá představení má potenciál najít si své specifické publikum a zařadit se dlouhodobě do divadelní dramaturgie experimentální scény, podobně jako výtvarné galerie obhájily princip bílé krychle (white cube), když vytvořily prostor, ve kterém se jakékoli vystavené objekty stávají uměleckými díly.