Obchodníci s postrockem. Mogwai.

Zatímco skotské počasí u nás řádilo o víkendu, kytary z Glasgow dorazily se zpožděním. I pravidelné návštěvníky Roxy musela překvapit velikost výpravy, která před pražským klubem na Dlouhé zaparkovala. Dvoupatrový tourbus doplnil neméně velkorysý kamion a informace ze zákulisí hovoří jasně: tak velký zábor potřebovali už jen Biffy Clyro.

Mogwai scénografií skutečně nešetří – reflexní pruhy ve tvaru motýla nad stagí s řadou reflektorů na všech stranách zářily celý večer různými barvami, přesto byla estetika nejsilnější, když se celé pódium zahalilo do kouře a k diváků pronikaly jen obrysy hráčů se svatozáří. Z průzkumníků post-rockových limitů se stala stálice scény a nevypadalo to, že by někdo nevěděl, co od čtveřice právoplatných členů čekat. Koncert na jistotu, dalo by se říci, na druhou stranu se Mogwai v hlavním městě ukázali naposled v roce 2008 v Divadle Archa. A to je sakra dávno.

Úplná premiéra to pak byla pro dívčí duo Sacred Paws, které si na turné Mogwai vzali. Pro hravé kytary s bluesovým laděním a punkovou formou je prostor vždy a Rachel Aggs a Eilish Rodgers to berou navíc s humorem. Na britské DIY scéně už obě pár let působí, ale debutové album Strike a Match má teprve několik měsíců a i přes znatelný undergroundový feeling posbíralo slušné hodnocení i od mainstreamových médií. Snad i vlivem toho, že vydávají pod Rock Action – vydavatelstvím vlastněným právě Mogwai. Skotská sebranka.

fotogalerie z koncertu tady

Při pohledu na setlist.fm je vidět, že hlavní hvězdy večera se téměř neopakují, každý večer jiný set, jiný otvírák i jiné pivo. Nezbývalo tedy než vyčkat a ponořit se nejen do hudby, ale i nechat se strhnout překvapením. Mogwai už dávno narazili na skleněný strop svého žánru, ale rozumně popošli stranou k soundtrackům, kde dlouho budovaná atmosféra místo komerčních popěvků není překážkou, ba naopak. Tento koncert se však soustředili převážně na svou nejnovější desku. A z očekávatelné a bezchybně gradované záplavy postrockových stěn starých i nových pak vyčnívaly zejména artrockovější kousky. Jestliže tři roky staré Rave Tapes kritika spíš nešetřila, minimálně výrazné synťáky v Remurdered obstály na výbornou a tvořily jeden z těch svěžích momentů hlasitého setu. A to před velkolepým finále v podobě povedeného rockově nařízlého zavíráku Every Country’s Sun.

Nabízí se otázka, zda postrock postihne podobné znovuzrození jako shoegaze nebo postpunk ve chvíli, kdy téměř všechny etablované veličiny, včetně Mogwai, stále aktivně fungují. Žánrová sinusoida jako by se nechtěla propadnout, aby mohla znovu růst. To ale nikoho z vysmátých tváří odcházejících do nočních ulic netrápilo. Proč by mělo. S krásným novým snapbackem MOGWAI na hlavě.